Září 2010

Díky Danieli!

13. září 2010 v 17:05
Za otevření očí a tak různě.

Lidi nejsou dokonalí. Jenže já jsem ještě mladej a blbej, takže na tenhle celkem zaběhlej fakt rád zapomínam. Nejenom že lidi nejsou dokonalí a já si to neuvědomuju, ale spíš zapomínam na důležitější věc - že každej sme jinej. A rozdíl mezi 16. letym klukem a dospělym chlapem je dost znatelnej, ještě víc, než jsem si ochotnej přiznat. A pak to dopadá tak, jak to dopadá.
Jak jde čas (och hnus), uvědomuju si, že zapomínam, nevnímám a přehlížim miliony dalších věcí.
Jsem tak sobeckej rozmazlenej parchant, že mi snad ani neni rovno.
"Buzna z velkoměsta."

Nač plakat. Stejně vždycky dostanu co chci. Bohužel. Potřebuju ěnjakou školu, pevnou ruku nad sebou. Možná o byl důvod proč sem "utek" k Robertovi. Aby mě trošku vychoval? Hm, nevím. A taky že to dělá, za to sem nesmírně rád. A ještě k tomu všemu mě miluje.

Pátek se bleskově blíží, strašně se těšim, takhle dlouho jsme bez sebe ještě nikdy nebyli. Bože!!

Už nikdy

6. září 2010 v 21:33
aneb seznam věcí do kterých se už v životě nepoženu po hlavě se rozšiřuje
Mít depresi z toho, že se s člověkem, kterého milujete víc než cokoliv na světě neuvidíte přes dva týdny je zhola zbytečná.
Jedna proto že každý kdo vás lituje vám říká stále dokola to samé a to: "Neboj, to rychle uteče" a taky proto že vašemu příteli je to vlastně úplně jedno.
Jsem tak hloupej.
Máma mi to všechno říkala. A taky to, že všichni chlapi lžou a pro čerstvý maso udělaj cokoliv. Teď už chápu co tim myslela.
Po pěti měsících jsem mu ukradenej, každej problém kterej bych teda rád vyřšil je akorát "zbytečný dramatizování" a tak podobně.
Kde jsou teď procítěný kecy jak je to citlivá osoba, jak vedle sebe někoho potřebuje a že dost možná to odloučení bude prožívat hůř než já?
No jo, jsem naivní, ukažte si na mě a smějte se mi. Až se s Robertem něco posere (samozřejmě doufam že se to nestane nikdy, ale všichni víme jak to prostě dopadá) nikoho už si hledat nebudu. Akorát zase budu zklamanej a budu hledat všechny ty střepy, ty ztracený slova co se říkaj jen tak do větru (asi) aby se udělal dojem.
Tak toto ne vážení přátelé. Už nikdy.

Haha, jenže nikoho nezajímá že jsem to teď já kdo je na dně a kdo tu každej den brečí. Hlavně jeho. Je to všechno jako předtim.