Listopad 2010

Křest

18. listopadu 2010 v 19:37
Hold my head under water, take a breath for a father.

Včera sem byl na Lady Gaga. Až na absolutně nezvládnutou organizaci a nekonečné čekání (před arénou sme stáli 3 hodiny, stejně tak už v aréně!) a otřesné předskokany (nějakou ožralou punkáčskou píču a divnýho transsexuála v síťovanejch punčochách a na 10 centimetrovejch jehlách) se čekání vyplatilo. Stáli jsme v první řadě, atmosféra úžasná, show úžasná, ona bezkonkurenční.
Chci to ještě jednou. Posunula show na další level.

Robert už je napůl minulost, i když sakra blízká. "Napůl" sem možná přehnal. Tak na "čtvrt". To už je věrohodnější. Celej koncert sem myslel na to, jaký by to bylo kdybysme tam šli společně. Asi víc super.
Ještě sem se přes to nepřenes.

Možná proto, že mi ho všechno připomíná, že mi píše desetkrát víc slováků než kdy jindy (i když to si možná jenom psychicky sugeruju), nebo proto že mi píše dvacetkrát víc Robertů (to už je stoprocentně sugerace).
I tak jsem ale někoho našel.
Je mi až trapný říct kdo to je a hlavně odkud je. Kdyby bydlel v Praze, kdekoliv v Česku, je to to nejlepší co mě mohlo potkat.

Ale na tohle je ještě čas. Potřebuju ještě chvilku. Měsíc, dva, půl roku, uvidíme.

Nechci bejt statečnej a nechci zapomínat. Proč musím...?

Když jste mrtví

12. listopadu 2010 v 22:47
miluju to.

Můj momentální stav bych nazval jedním z nejlepších za poslední měsíce vůbec. Nic vás netrápí, nic neřešíte, s ničím si neděláte hlavu. Vpodstatě jsem mrtvý, takže všechno jde v proudech kolem mě. A tohle měl být veselejší článek.
Jsem ve fázi, kdy je lednička moje holka a chci s ní mít sex.
Taky už na něj moc nemyslím. Pokouším se o to minimálně. A když už, vzpomínám na ty maličkosti, co nás dělali tím, čím jsme byli.
Nenávidím slovenštinu. Nenávidím celé slovensko. Vždycky když kouknu na zprávy a vidím zmíněnou Bratislavu, nebo i nějaké město, kde jsem ani nebyl, rozzuří mě to.

Pořád mi v hlavě zní jeho milostné fráze ve slovenštině.

Ale jak už jsem psal, pouze minimálně.

Ve středu jsme spolu s Michelle měli ve třech jít na Lady Gaga a udělat si krásnej kulturní zážitek. Všichni tři tam jdeme, ale zvlášť. Já s Michelle, on sám. Prý si před koncertem promluvíme. Nechápu o čem spolu potřebujeme mluvit. Všechno bylo tak jasné, že není třeba žádných dodatků.

Jako velkorysé gesto nám s Michelle zaplatil přenocování v hotelu. Krása. Bude to noc plná vášní.

Všechno to nepodstatné okolo

8. listopadu 2010 v 20:35
.. však vy víte
Nesnáším zbytečné formality. Kondolence na pohřbu, gratulace k právě narozeném dítěti. Je to směšné a dost laciný způsob, jak někomu vyjádřit, že na vás někomu záleží.
Blbost.
Ve skutečnosti není moc lidí, kterým o Vás jde. Bohužel. Jsem kazič iluzí.
Já pár formalit musím vyřešit. Jsou nadevše těžké. Zbytečné. Nechci je dělat. Ale musím.
Mazat fotky, smsky, vzpomínky, dokonce přejmenovat si ho z "Miláček" na "Robert" v mém telefoním seznamu mi dělá strašné problémy. Sentiment. Ale bez slz. Jsem na sebe pyšný.
Vlastně sem se na to připravoval dlouho. Poslední měsíc. Psychicky jsem si říkal, že mě opustil, že mě nemiluje a že ode mě odchází. Dnes se to vpodstatě všechno jenom oficiálně potvrdilo a já si můžu říct "ano, měl sem pravdu." Nebo "nic nečekaného". To se prostě stává.
Když sem v neděli odjížděl, nechal jsem tam i klíče, které jsem mu "ukradl". Klíče od domu, které jsem vlastně nikdy nepotřeboval, ale byly pro mě symbolem něčeho velmi důležitého.
Věděl jsem, že už se do toho domu nikdy nevrátím. Ani nevím proč. Žádné náznaky k tomu nevedly, bylo to jako vždy. Já to prostě věděl. Nějak jsem to z těch stěn vycítil. "Už tu nemáš co dělat." Hrozný dům. Chladný a upřímný.
Všichni mě opouští. I já to jednou budu dělat.

I cant wait

1. listopadu 2010 v 19:32
for the weekend to begin
V pátek zase odjíždím. "Zase". Je skoro až směšný to psát, jsem tam přece jenom tak málo. Málo na můj vkus.
Je to taková ta věc, o který jste přece věděli a museli jste s ní počítat. Jenže co naplat - když jste poblouznění a všechno na začátku vypadá tak super, řeknete "jasně, to zvládnu" prakticky na všechno. Na život, na tu dlouhou tůru co se před vámi vyslovením týhle věty vytvořila.
Zdolávám sám sebe. Každý, každičký den bez něj. Jestli je to dobře, nevím. Třeba mě to psychicky posiluje a budu opravdu silný člověk, co přežije cokoliv. Jenže můj momentální psychický stav spíš napovídá opak.
Kdyby zklamání, smutek a žal byly jako kulky, jsem jako cedník. A střílí to Robert. Možná on, možná si to dělam sám.
"Nemůžeš žít přece jenom pro jednu věc" - říká mi matka, říkal mi to David a možná si to začnu říkat i já, za chvíli, časem. V momentech jako je tenhle si říkám, že sem Davidovi trošku ukřivdil. Copak za to všechno mohl jenom on? Nejsem to já, kdo má přehnaně vysoký nároky a očekávání od mužů, co jsou prakticky jednu generaci přede mnou a tak tvoří veškerý zlo, které ve vztahu může existovat? Jenže pak si vezmu jeho podíl na tom, proč to všechno skončilo a řeknu si - kdyby v tu dobu přišel kdokoliv, odešel bych s ním.
Že to byl Robert sám osobně je jenom taková třešnička na dortu.
Neslýchám od něj že mě miluje, nechce mi říkat, jak moc mu chybím. Možná, aby mě chránil, nebo aby chránil sám sebe. Nevím. Už dávno nejsem tak pozitivně naladěnej ohledně vztahu mě plus někdo. A už nikdy nebudu. Vztah s Davidem mě na tohle připravil dokonale.
A tak tu sedím. A žiju. Zatím. A možná že to přežiju a budeme spolu opravdu dlouho. Třeba i rok, dva, deset let, do smrti.
Zase nevím. A zase doufám.