Prosinec 2010

Rekapitulace

31. prosince 2010 v 12:47
je poslední den roku. Nastal čas pro rekapitulaci.

Je dost možná pravděpodobný, že rok jako byl tenhle už se nikdy opakovat nebude. Stoprocentně to bylo těma desítkama. Žádnej jinej rok nebyl tak úžasnej, skvělej, plnej radosti a zážitků a zároveň (hlavně tedy v posledním čtvrtletí) tak tragickej, zoufalej, smutnej, bez jakýkoli šanci na kdyjakou pozdější nápravu.

Už jsem mnohem, mnohem klidnější a vyrovnanější. Vím, že to je konec. Čas na novej začátek. Prostor zadarmo. Takovou šanci máme jenom jednou do roka.

Rok 2010 ... byl jsem šťastný se svojí první velkou láskou, potom sem mé první velké lásce utekl s mojí největší láskou mého dosavadního života. Byl jsem slovák, bohatá děvka, rozmazlenej fakan z velkoměsta. Byl sem macík, byl sem miláček, byl sem Tomaš.

Vyšlo několik skvělých alb a já začal žít. Byl jsem ve Finsku a na Ibize.

Začal jsem kouřit červená Marlborka a pít vodku jako dospělák.

Plakal jsem, smál jsem se, byl jsem šťastný, byl jsem velmi nešťastný.

Usoudil jsem, že mi marihuana nechutná.

Byl to pestrý, velmi akční rok.
Doufám že i u Vás.
Užijte si silvestra. Šťastný nový rok, moc Vám chci poděkovat za přízeň ke mě, mým uřvaným a hysterickým článkům, mému blogu. Miluju Vás.

PF 2011. Udělejme příští rok lepším.

Interview se samotou /část I./

27. prosince 2010 v 14:22
Kde je Tomáš?
Sedí tu přeci před Vámi, jsem to já. Já jsem Tomáš.

(smích) To měl být žert. Už vůbec nejsi jako dřív.
Vidíte, to mi říká v poslední době hodně lidí. Dává mi spousty, spousty práce je přesvědčovat o tom, že se vpodstatě nic neděje. Ale ne všichni lidé jsou hloupí, začínám to poznávat. Vědí, že něco není tak jak by mělo být.

A co není jak by mělo být?
Vlastně nevím.

Nevíš nebo spíš nechceš?
Vím to, ale nechci o tom mluvit takhle přímo. Vlastně jsem strašně osamělý a zhrzený člověk. Mám kolem sebe rodinu, přátele, ale to mi nestačí. Vždy jsem chtěl všechno.

Ale někdy je přece méně více.
Někdy? Někdy možná. Ale já mluvím o svém životě, ten není "někdy", ten je "teď.

Zvláštní smýšlení na skoro sedmnáctiletého chlapce.
Jsem hodně napřed. Vím o tom a věděli to vždycky všichni.

To ale nemusí být vždy dobré
Nikdy to není dobré, pro nikoho kolem mě, pro mě samotného. Jsou to muka. Chtěl bych mít smýšlení mejch vrstevníků, mejch spolužáků. Některých mých přátel. Někdo má a někdo zase ne.

Jak se k tomu staví tvoje matka?
Ani nevím. Vždycky to pokládala za přednost. Nejspíš vůbec netušila co všechno jí ta moje předčasná "vyspělost" přinese.

Trápila se? Máš tím na mysli třeba tvoji orientaci?
To je jedna věc z milionu.Ale neřekl bych že se někdy trápila s tím, jestli jsem gay nebo ne. Maximálně v otázce dětí, jejích potencionálních vnoučat. Nebo mých partnerů. Vždycky takhle vtipně přemýšlela. 

Nesedl jí nějaký tvůj kluk?
Takhle se to asi říct nedá. Vždy, když jsem o někom novém mluvil (což bylo dohormady tak třikrát), měla takový zvláštní nedůvěřivý vztah k tomu, že by měl nějaký dospělý muž přijet a odvézt si jejího syna do postele svého domu. Můžu si za to já, tedy moje preference. Starší muže přes třicet zbožňuju. Pod dvacet neřeším. To jsem já. I když, vždy když mluvím o Oliverovi, je jiná. Klidnější než kdy jindy. Možná je to tím, že je od ostatních výrazně mladší.

Zase tak výrazně mladší přeci není.
Jo, pět let od Davida neni zas tak moc, ale určitě přemýšlí úplně jinak. Po psychický stránce je pět let dlouhá cesta a máma to tak bere. Ale to je jedno. Moc nad Oliverem přemýšlím, beru to jako hotovku.

Působíš sebevědomě, to u tebe není normální stav?
Dělám ze sebe velký zvíře, je to součást mé image, vždycky potřebuju být středem pozornosti a to slabí lidé s nízkým sebevědomým nikdy nejsou. Vyžaduje se to po mě, být silným článkem. Tak to dělám, sem ochočenej.

Ochočený? Bereš asi autoritu vážně.
Jak jste na to přišel? Jsem sám svým vlastním pánem. Ale cítím z lidí že vedle sebe potřebují někoho, kdo je povede za ruku, někoho silného. Tak jim toho vůdce někdy dělám. Autoritunecítím u moc lidí. Můj otec? (směje se) Moje máma? Nikdy ke mě nepotřebovala mít ten vztah, aby byla oproti mě na výši. A učitelé? To je bez komentáře.

Jsi šťastný Tomáši?
Musím odpovídat...?

Tak teda...

23. prosince 2010 v 20:46
veselé Vánoce,
bohatého ježíška,
pohodovou atmosféru
a mě pořádnýho chlapa.

Možná

21. prosince 2010 v 17:35
Když vám vaše matka vráží kudlu do zad.

I když je už 21. prosince, dárky sem jel nakupovat až včera. To je divný, většinou mam dárky totiž měsíc před tím, než je mají nejrychleji nakupující maniaci. Zabil sem tím klasicky celej den. Spousta lidí, hodně peněz. Co s nima, než se jich zbavit.
Mámě sem koupil obrovskou dřevěnou kočku, ségře parfém.
Když sem se po téměř dvou hodinách z Varů dostal domů (ČD nikdy se svými astronomickými časy zpoždění nezklamou), matka na mě vyvalila, že sem sjetej.

Nic a nikdo mě nemá šanci urazit víc než moje matka. Navíc takovejma kecama! Já, kterýmu tráva nechutná, já, kterej sedí skoro každej víkend doma na prdeli, i když moji vrstevníci sou už dávno v lihu. Moc jsem na ní křičel. A byl jsem moc rozčilenej. Stále jsem, nemluvim s ní, i když ona jede svojí klasickou hru "Nic se nestalo a všechno je v pořádku." No co, chce mít doma fetku, má jí mít.

Taky sem došel k závěru, že hezký lidi se jinejch hezkejch lidí nebojej. Schválně chodí s někym ošklivějšim jenom proto, aby se vedle toho druhého necítili hloupí, oškliví, nebo snad méněcení. Nenapadlo by mě to, kdybych nebyl ten samý případ.

Mockrát si říkam, komu všemu Oliver píše takový věci jako mě. Názor střídá názor. Většinou dopoledne si myslim, že jsem tu jenom já. Odpoledne na mě pak spadne, že je jich je vedle mě ještě dalších 100. Ale prej sem unikátní. Teď jenom nevim, jestli si to vynaložit jako lichotku. Každopádně zase moje nemoc - moc na to tlačim a spěcham.

Nepřípustné

15. prosince 2010 v 20:07
Asi jsem o sebe neměl nikdy takovej ten strach, základní pud sebezáchovy, jako má každej. Nikdy mi nedělalo problém vlízt jen tak někomu do auta, nikdy mi nedělalo problém vyspat se s někým, koho vpodstatě neznám úplně bez ochrany a nikdy mi ani nedělalo problém prásknout na sebe věci, který by měly zůstat hluboko pod povrchem.

Je možné zdravě obdivovat sám sebe? Žasnout nad sebou? Doufám že ano. Jsem vpodstatě pošetilý a flegmatický člověk. Vždycky mi bylo jedno, co by se mohlo stát. Zastávám totiž teorii, že co se má stát, to se prostě stane. Ať už jde o to, že by mě někdo mohl ošukat a zabít, nebo o to že bych třeba mohl dostat od někoho AIDS. Jestli mam umřít teď nebo třeba za devadesát let - nikdy tomu nezabráním, i kdybych třeba chtěl.

Spousta věcí už mi nedělá problém. Koukat na společný fotky z dovolenejch, na videa, kde je vidět on, ještě šťastný a mnou nestrhaný, vzpomínat na časy, kdy bylo všechno ještě v pořádku. Dokonce už přecházím i poznámky typu "Vy už spolu nejste?" a "Škoda, tak Vám to dohromady slušelo".
Už jsou to dva měsíce. Pocitově dva roky.

Nikdy ho nebudu nenávidět. Nemám na to právo. Vždycky mi dal všechno, co jsem potřeboval, dal mi něco, díky čemu jsem byl šťastný. Dal mi sám sebe a miloval mě.
Jsem vpodstatě vděčný, ale svým způsobem. Vděčný a smutný. Smutný jenom trošku, vděčný nevyčíslitelně.

A ano, chybí mi. Moc. Ale některé věci jsou tak vzdálené, že jenom myslet na ně je jako běžet půlmaraton.

Zlatá éra

13. prosince 2010 v 20:41
nadobro skončila.
Dneska a vlastně i včera byl fajn den. Včera teda proto, že přijeli mí nevlastní prarodiče, zeptali se mě, jestli mám už děvče a když se nedočkali kladné odpovědi, vrazili mi dvě stovky a odjeli.
Původní plán byl ty dvě kila utratit za cigarety. Pak jsem ale objevil knížku Bestiář a bylo jasno. Nesvadbovou miluju. Jednou budu psát knížky jako ona a budu stejně slavnej a budeme nejlepší kamarádi. Jo.
Jak jsem si tu knížku dneska četl v autobuse, přemejšlel sem. Ona mě k tomu vždycky donutí, přemejšlet o mě, dívat se na svět trochu zvrchu. Zaprvý sem došel k tomu, že jestli chci psát knížky, mam nejvyšší čas začít, a za druhý k tomu, že moje "zlatá éra" nadobro skončila.
Já jsem takovej, že naoko sem strašnej dospělák - ve vztazích. Je to tím, že si cíleně hledám starší muže (a ačkoliv jsem si to před časem odmítal připustit, teď už se smiřuju tím, že to je nejspíš absencí otce v rodině) a chci se jim vyrovnávat. Když se to ale týká postele, vždycky umim využít svůj věk. Mladej zajíc, sexem pomalu netknutej (haha) - to je vražedná kombinace.
Vybavuju si tu scénu jako dneska. Ležíme v posteli, mě se nechce vstávat, Robert jde do práce, tahá mě z postele. "Mě se nechce." Udělám slastnej neodolatelnej pohled a snídaně byla v posteli.
Hra na taťku a syna mi vždycky imponovala.
Jsem úchyl? Ano, ale rozhodně se za to nestydím.
Každopádně táhne mi na sedmnáct a tak nevím nevím jak dlouho budu moct můj "lolitismus" nadále využívat. Asi to nepůjde do nekonečna.

Stárnu. Já už si to můžu oprávněně přiznat.

Groots Uitpakken

12. prosince 2010 v 11:37
tenhle článek už mam jednou napsanej. Přesto si dam tu práci a přepíšu ho úplně jinak.

Nejenže mám totiž tušení, že onen napsaný článek v mém sešitě matematiky je ještě větší shit než článek, který najdete pod tímto, ale troufám si říct že moje myšlenkové pochody se pohnuly novým, lepším směrem než kam plynuly doposud.

Sebevražedné deprese skončily. Vlasně ani nikdy nebyly, spíš bych to označil jako "stavy". Nálada je lepší, myšlení o trošku pozitivnější. Sem přesvědčený, že za to může Peter, to je pán z Budapeště. Protože sem se zařekl JAKÝCHKOLIV vztahů na dálku, jenom si píšeme. Anglicky, což je dobře, protože on umí anglicky snad líp než maďarsky. Dokonce mi jednou i zavolal a já mu rozumněl úplně všechno.
Epic Win.

A pak je tu ještě jeden, Oliver. Ne, není to pseudonym, je to jeho pravé jméno. Má nejkrásnější postavu na světě a v obličeji vypadá hodně medvídkovsky. A je na mě hodnej. Modlim se, ať na mě neni hodnější než byl Robert, abych mu to potom stejně tak neoplácel.

Ano, po sebevražedných náladách přicházejí vyčítavé. Je to sice pro celkovou psychiku asi lepší, ale pro moje ego ani tak ne.
Odstupem času si uvědomuju, kolik píčovin sem nadělal, jak sem byl k Robíkovi nefér ... a už se ani nedivím že sem ty kopačky dostal. Kopat se do hlavy. Do všech částí těla.

Hlavně nemilovat.

A je zima

4. prosince 2010 v 12:09
sníh, teploty hluboko pod bodem mrazu nejen venku, ale i doma.

Moje máma je právě po hysterické scéně jejího života. Naštěstí neřvala na mě, ale na mojí sestru. Když mi před hodinou říkala jak je nasraná, netušil sem že to bude takhle zlý. Ale teď, wow, parádička.
Mám na mámu neuvěřitelný nervy. Pořád si myslí bůhví jak to chudák nemá složitý a jak se od ní vlastně necháváme jenom obskakovat. Aha, no, tak to otevři oči drahá máti, jenom my nemáme potřebu fňukat a na všechno jenom nadávat.

Je chladno. Venku a tedy i u nás doma. Venku mínus třináct, vevnitř emocionálně mínus milion. A ještě ke všemu se rychle blíží vánoce, svátek, kterej nenávidim nejvíc na světě. Nic si nepřeju. Pořád jsem mrtvej a asi budu ještě dlouho.
Dokonce sem začínal kolabovat z toho, že sem nic nejedl.
To už bude asi opravdu složitý. Jsem tak zoufalej že jsem dneska Robertovi napsal zprávu, že mi moc chybí. Nečekám odpověď.

Nečekám už vlastně na nic.

Celej život je jenom o tom jak správně umřít.