Nepřípustné

15. prosince 2010 v 20:07
Asi jsem o sebe neměl nikdy takovej ten strach, základní pud sebezáchovy, jako má každej. Nikdy mi nedělalo problém vlízt jen tak někomu do auta, nikdy mi nedělalo problém vyspat se s někým, koho vpodstatě neznám úplně bez ochrany a nikdy mi ani nedělalo problém prásknout na sebe věci, který by měly zůstat hluboko pod povrchem.

Je možné zdravě obdivovat sám sebe? Žasnout nad sebou? Doufám že ano. Jsem vpodstatě pošetilý a flegmatický člověk. Vždycky mi bylo jedno, co by se mohlo stát. Zastávám totiž teorii, že co se má stát, to se prostě stane. Ať už jde o to, že by mě někdo mohl ošukat a zabít, nebo o to že bych třeba mohl dostat od někoho AIDS. Jestli mam umřít teď nebo třeba za devadesát let - nikdy tomu nezabráním, i kdybych třeba chtěl.

Spousta věcí už mi nedělá problém. Koukat na společný fotky z dovolenejch, na videa, kde je vidět on, ještě šťastný a mnou nestrhaný, vzpomínat na časy, kdy bylo všechno ještě v pořádku. Dokonce už přecházím i poznámky typu "Vy už spolu nejste?" a "Škoda, tak Vám to dohromady slušelo".
Už jsou to dva měsíce. Pocitově dva roky.

Nikdy ho nebudu nenávidět. Nemám na to právo. Vždycky mi dal všechno, co jsem potřeboval, dal mi něco, díky čemu jsem byl šťastný. Dal mi sám sebe a miloval mě.
Jsem vpodstatě vděčný, ale svým způsobem. Vděčný a smutný. Smutný jenom trošku, vděčný nevyčíslitelně.

A ano, chybí mi. Moc. Ale některé věci jsou tak vzdálené, že jenom myslet na ně je jako běžet půlmaraton.
 


Komentáře

1 Klárka | Web | 16. prosince 2010 v 17:57 | Reagovat

Určitě je možný obdivovat sám sebe, jen ta hranice mezi tím, kdy jsi namyšlený a kdy se obdivuješ jen zdravě je hodně tenká ;)
Vždycky mi všichni říkali, že i ten smutek jednou přejde... Ale nevěř tomu. Vždycky když začneš vzpomínat, zabolí to. Jen se z toho časem stane taková vlastně docela milá bolest... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama