Pamatuju si víc než dobře, že sem si 1. ledna říkal, kdy asi poprvý v tomhle roce budu nemocnej. Je začátek února a je tady moje první z pravidelných dávek nemocí. Angína.

Samozřejmě že debilněji načasovaný už to bejt nemohlo. Víkend se nezadržitelně blíží a já stále vypadam jako kretén.

Rozhodl jsem se pro následující plán: Zejtra nepůjdu do školy, vyležim se, budu žrát pomeranče a kiwi a bude mi skvěle. Ve středu budu super-fresh. Ve čtvrtek půjdu konečně (!) k holiči. A v sobotu se vyráží.

Žádná nemoc by se pravděpodobně stejně nedostavila, nebejt maturáku v pátek. Šel jsem jako doporovod ke stužkování maturantce Haničce a když tak nějak bylo po všem, my jsme tančili v klubu a bylo nám vedro, šli jsme ven, do mínus devadesáti pěti bez kabátů.

Pár stahů trávy, cígo a pak zase zpátky. To nejlepší, co sem mohl pro svůj organismus udělat.

Nicméně i když nepiju actimel a nejsem zastánce těhle sraček, co z vás akorát tak tahaj prachy, mam dost silnou imunitu, řekl bych.

"Románek" s pánem z Budapeště definitivně skončil. Psali jsme si přes dva roky - dva pitomý roky v online prostoru. Pak se sejdeme a je po všem. Od našeho nepovedenýho rande sme si nenapsali ani řádek.

Postupem času si uvědomuju, že ani on ze mě očividně nebyl tak nadšenej, ostatně jako já z něho. Oba jsme čekali něco jinýho. Jak moc se jeho představy lišily od reality, nevím. A nechci vědět. Možná bych byl zbytečně zhrzený a v depresi.

Nepotřebuju sex - to je poznatek mého současného stavu, který přetrvává vpodstatě celý týden. Na sobotu jsem měl domluvenou schůzku, která očividně směřovala pouze k výše jmenované činnosti. Schůzku ruším.

Co je nevyvratitelný fakt - když nepotřebuju sex a muže obecně, hrne se jich najednou šíleně moc. Zákon schválnosti. Dneska sem kvůli tomu dokonce i seřval jednoho mýho spolužáka. Chudák. Vysvětloval mi, že tak to má i on s holkama. Nevěřim mu. S holkama to nemůže bejt tak složitý.

A taky mi napsal Robert. Chce se sejít. Nevím co od toho čekat, asi nic. Všichni mi ale do hlavy vnucujou názor, že mu chybím a že se třeba ke mě chce vrátit. Dobře, vnucuju si to taky. Protože naděje umírá poslední.

V sobotu nastal čas pro jeden z mých dalších sebevražedných pokusů. S oním pánem z Budapeště, o kterém tu padla už nějaká ta slova, sem si totiž naplánoval rande. Ne, nenaplánoval. Vlastně mi to rande vnutil.

Nebudu lhát, že by se mi nechtělo. Píšeme si dva roky, vypadá vážně fantasticky a navíc sex jsem neměl už přes tři měsíce (!) a rande vlastně taky tak dlouho.

Komu jsem ale lhal, byla mamka. Nepustila by mě jen tak do Prahy za někym z Maďarska. Vim to proto, že já bych svoje dítě taky nepustil.

Od Hanky sem si pučil prachy (nakonec zbytečně, protože se mi máma snažila vecpat litra) a jelo se. Hm. Kdybych věděl, kvůli komu riskuju svojí prdel, radši si ty prachy schovam na něco víc fajne. To byla hrůza, jedním slovem.

Nejde o vzhled. Vypadal totiž přesně tak fantasticky jako na fotkách. Problémem bylo jeho vyjadřování a gestikulace celkově. Na můj vkus byl vážně hodně, hodně moc teplej.

Potvrdilo se mi pravidlo - rande jsou zbytečná. A taky dlouhá, předlouhá konverzace na internetu je zbytečná. Vůbec nejvíc mi imponuje a láká přístup, kdy mi někdo absolutně neznámej napíše "sobota, 10:00, Praha, Florenc" , jenže nikdy nic nejde tak, jak si to představujeme, bohužel.

No a že sem dobrá společnice, tak sem mu ho aspoň vykouřil.

... když máte menší monitor než všichni ostatní.

Fajn. Omlouvám se všem, kteří museli koukat na tenhle otřesně otřesnej design. Na mym počítači to vypadá tak, jak sem to měl i v plánu. Pěkně a správně cool. Když sem se ale díval na Hanky největší monitor na světě a na něm na design mýho blogu, byl sem zděšen. Omlouvám se za pohoršení, tohle se opakovat nebude.

Dva dny mi nešel internet. Ou tů mrdky. Když za něco platim, mam snad právo to využívat, ne? A nebo, když to neumim, tak to nedělam. Dva dny bez facebooku, dva dny bez iboys! Byla to muka.

Čtu Havrana od Poea. Čekal sem víc. Kniha má sto stránek, báseň sotva 5. Je tam 16 různejch překladů, což kvituju s nadšením, aspoň konečně něco sofistikovanýho mam šanci pochopit. A protože vás všechny stoprocentně zajímá, co si necham vytetovat - tak tady to máte - budou to dvě hrací kostky na zápěstí.

I když teď tak přemejšlim, jestli do sebe du dobrovolně píchat kvůli sobě, nebo kvůli tatérovi. Hm.

Poslední dobou dělám zásadní životní kroky.

Asi teda ne. Budou to jenom dětinský kravinky, ale symbolika toho, že něčím jednoduchým udělám za mým dosavadním životem tlustou čáru je neuvěřitelně přitažlivá.

Dneska jsem byl v tatovacím salónu. Byl jsem tam naposled před dvěma lety, když sem si nechával dělat piercing v bradě, asi můj nejcharakterističtější zrak. A jako před dvěma lety tam zase stál. Černovlasej potetovanej čert, z něhož sex jenom září. Zamiloval sem se do něj už před dvěma lety a když jsem vešel do provoněný nevinný místnosti, přišlo to na mě znova. Tatér.

Člověk vždycky naivně maluje svoje představy. Jako klacíkem do písku. Jak by mi s ním bylo? Skvěle. Tetoval by, já bych chodil do školy. Jakej by byl v posteli? STOPROCENTNĚ ÚŽASNEJ! O tom není sporu. Miloval by mě? Celým svým srdcem.

Takže se nechám tetovat. Vyndám si po dvou letech piercing. Nechám se trošku jinak ostříhat a konečně se třeba začnu i usmívat. Chlapi půjdou stranou, přátelé zase trošku dopředu. A tak to prostě bude, nemám co řešit.

Sex? Vlastně ho můžu mít kolik chci, stačí napsat. Ale kolik pěknejch přiměřeně mladejch kluků v dnešní době nebydlí u rodičů?

Celý dny trávim na iboys.

Nechápu se. Po čase to začne bejt nuda, vídat tam pořád ty stejný xichty, koukat na to, kdo vás navštívil ale neobtěžoval se ani napsat. A když už teda napsal, je hnusnej jak noc.

Partneři už asi došli. Myslim, že na každýho člověka je stanovenej určitej člověk lidí, se kterejma má šanci bejt. A když to nevyjde, nebo to promarníme, jsme v koncích a nikdo už se nikdy nenajde.

Možná to tak není. Ale děsí mě, že mi píše 27 letej krásnej kluk z Prahy, že poslední vztah měl před třema rokama. To nechci, ale vidím se tak. Budu sám třeba pět, šest let. Možná do smrti. Je to konec všeho.

26. prosince mi volal Robert. Bylo nesmírně složitý poslouchat jeho příjemnej hlas, slyšet ho ve velmi dobré náladě. "Zbavil sem se tě a je mi fajn, tak ti chci popřát krásný svátky." To samozřejmě neřekl, ale znělo mi to přesně takhle.

Dneska mi napsal smsku. "Všetko dobré..." jako hodně odměřené přání k šťastnému novému roku. 3. ledna.

Ozvala se Terka. Můžeš, odpověděl sem.

Hodně rafinovaná otázka.

Odpověděl sem upřímně bez jakýkoliv přetvářky. Vrátit se ke mě nechce. To by asi nikdo nechtěl.

Často si říkám, kdy se konečně oprostím. Všichni mi říkají, že to přijde ze dne na den. Prostě se probudim a nebudu na něj myslet.

Pozitivum pro tohle období? Když si to dělám, už na něj nemyslím.

Ještě tolik zbytkáče...? To mě moc neuklidňuje.

Že se silvestr oslavuje hodně bujaře, to je jasná věc. Ale že se to někdy bude týkat i nějakého silvestra se mnou, to jsem netušil ani v těch nejdivočejších snech.

Jsem "Party Animal". Potřebuju taneční hudbu, potřebuju parket a tanec je neodmyslitelná součást mýho života. Je to vyjádření, je to popis Vašich pocitů a nálad. Uvolňuje. Vyčerpává. Ale krásně.

Včera se moc netančilo. Včera se hlavně pilo - Asi 6 flašek něčeho co šumělo, vodka, Tullamorka, Cinzano, spousta frisca a moje výborný french pivo. Och. Na osm lidí dobrý skóre.

Jak se postupem večera zjistilo, sešlo se tedy osm "Party Animals". Co s námi prováděl ten chlast bylo něco, co už asi jen tak nezažiju. Seskupení 5 holek a 3 kluků, z toho dva byli v páru se dvěmi děvčaty nevypadalo moc slibně.

Dokud se nezačala hrát nejdětinštější hra na světě - flaška. Zábrany padly, vypilo se toho zase o trochu víc, no a pak už se na nějakou flašku samozřejmě kašlalo.

Další hra neměla název. Prostě jsme si stoupli do kolečka, někdo si strčil do pusy led a ten se v tom kolečku posílal. Ústy samozřejmě a bez pomocí rukou.

Komu se rozpustil v puse nebo upadl na zem, musel něco svlíknout.

Moc oblečení jsme tedy nebyli.

Říkám si, že poslední dobou zažívám tak dobré párty, že jenom čekám, kdy se to vymkne kontrole.

Já se na to totiž těšim.