Celý dny trávim na iboys.
Nechápu se. Po čase to začne bejt nuda, vídat tam pořád ty stejný xichty, koukat na to, kdo vás navštívil ale neobtěžoval se ani napsat. A když už teda napsal, je hnusnej jak noc.
Partneři už asi došli. Myslim, že na každýho člověka je stanovenej určitej člověk lidí, se kterejma má šanci bejt. A když to nevyjde, nebo to promarníme, jsme v koncích a nikdo už se nikdy nenajde.
Možná to tak není. Ale děsí mě, že mi píše 27 letej krásnej kluk z Prahy, že poslední vztah měl před třema rokama. To nechci, ale vidím se tak. Budu sám třeba pět, šest let. Možná do smrti. Je to konec všeho.
26. prosince mi volal Robert. Bylo nesmírně složitý poslouchat jeho příjemnej hlas, slyšet ho ve velmi dobré náladě. "Zbavil sem se tě a je mi fajn, tak ti chci popřát krásný svátky." To samozřejmě neřekl, ale znělo mi to přesně takhle.
Dneska mi napsal smsku. "Všetko dobré..." jako hodně odměřené přání k šťastnému novému roku. 3. ledna.
- Můžu se tě na něco zeptat?
Ozvala se Terka. Můžeš, odpověděl sem.
- Kdyby ti řekl že za tebou chce přijet, sešel by ses s ním?
Hodně rafinovaná otázka.
- Hm, řekl bych mu ať přijede, ať mě vysvobodí z tohohle zkurvenýho spánku a ať je se mnou, že už budu hodnej kluk.
Odpověděl sem upřímně bez jakýkoliv přetvářky. Vrátit se ke mě nechce. To by asi nikdo nechtěl.
Často si říkám, kdy se konečně oprostím. Všichni mi říkají, že to přijde ze dne na den. Prostě se probudim a nebudu na něj myslet.
Pozitivum pro tohle období? Když si to dělám, už na něj nemyslím.
Re poslední věta: Někde se začít musí ;)