Únor 2011

Overpowered

23. února 2011 v 19:32
Kafe mi nepomáhá a cigarety už pomalu taky ne. Co ještě vyzkoušet, když jste předimenzovaní z lidí kolem Vás? Táhne se to už od konce minulého týdne. Den, kdy tu byl Jirka, mi přijde strašně daleko. Pro upřesnění - to je ten z pátku. Zjistil sem totiž, že ze záplavy Jirků, o kterých tady na blogu byla řeč, by se vám mohla zamotat hlava. Jiří je univerzální jméno. Když to řeknu nechutně, tenhle má pořadové číslo 4. Možná má skrytá úchylka.
Celkově jsem unavený. Nic mě nebaví. Nic nechci dělat. A pamatuju si jeho telefonní číslo. Pak už to jde všechno rychle - seznámit ho s mojí matkou a mít s ním regulérní vztah. To se ale konat nebude. Je to tajemství. A to by člověk řekl, že se z minulosti a ze svých chyb poučí. Není to tak. Když jsem se po rozchodu s Davidem zapřísáhl, že si k tělu nepustim žádný jiný chlapy než ty, který maj ohledně sebe a svý orientace víc než jasno, měl sem tušit že to nakonec všechno dopadne úplně jinak než si představuju.
Asi trpím premenstruačním syndromem. Cítím se jako pornoherec v reklamě na jogurty. Opět je tu ten stav, který bavil okolí. A já všechno kolem sebe pozoruju s nadsázkou, protože tohle přece nemůže bejt skutečný. Takhle můj život nevypadá.
"Nic neřeš. Když něco mermomocí tlačíš tam, kam to chceš ty, vždycky se to posere." řekl mi v sobotu. Byl sem vzteklej. Proč mi voláš? Proč seš na mě tak hodnej? Proč mam pocit že mě tak děsně moc chceš? To byly první tři věci, který mě napadly. Měl pravdu. A pravda mě rozčiluje. Možná, kdybych nemlčel, věděl bych o trochu víc. Taky o mě říkal svým dvoum kamarádům. Jejich odpovědi byly jednostrané. Nejdřív si mysleli, že si z nich dělá srandu. Pak mu řekli že už vážně neví coby.
Ono se těžko skáče z rozjetýho vlaku, to víme všichni. Jenom já zase nevím nic navíc. Jestli si ho pouštět víc k tělu, nebo bejt chladnej a nepřístupnej a jenom s nim spát. Stejná situace jako před půl rokem, jako před rokem, jako před dvěma lety. Mami, poraď mi.

Pravidla

19. února 2011 v 13:11
"Proč nemůžu bejt normální," ptal jsem se včera večer mé přítelkyně Michelle, "proč si vždycky musim hledat chlapy, se kterejma to nemá vůbec žádnou budoucnost. Buď to sou workoholici, nebo by si mě nevážili, nebo jsou to heteráci!" Naštěstí jako vždy měla odpověď a jako vždy jsem jí musel dát za pravdu. Ani jeden z nás si nikdy nenašel nikoho normálního. Já a David. Katastrofa. Ona a Luboš. Ještě větší. Pak tu byl Robert. Ten chtěl prozměnu dítě. A teď je tu Vincenzo. Ten chce dítě taky. 
     Včera jsem měl rande. No, rande - spíš schůzku. Byl to ohromně plodný večer. Takový nepamatuju. Hlavně to všechno bylo neuvěřitelně zvláštní, zvláštní shoda náhod, že jsem tam s ním seděl. Moderátor, z Plzně. 
Od 18 hodin, co jsem mu nastoupil do auta, do 23 hodin, kdy sem z něj zase vystupoval, mě fascinoval. Vyjadřováním, zkušenostma, vzhledem. Byl jsem schopný celejch těch pět hodin sedět a zírat mu do očí. To jsem ještě s žádným člověkem nezažil. Ne, tentokrát nelžu! 
     I když je pravda, že ten večer jsem lhal alespoň jednou. Lžu permanentně a všem. Mým možná-budoucím partnerům, mým současným partnerům, mým bývalým partnerům. Uvedu příklad. 
Kouřím málo (budoucímu partnerovi)/Přestávám kouřit (současnému partnerovi)/Nekouřím vůbec (bývalému partnerovi)
Proč ta neustálá potřeba lhát? Možná dalších z mejch úchylek. On má úchylku na led. A na ústní vodu. Miluje jí. 
Všechny pro mě podstatné věci se ten večer staly. Dal servírce dýško, kouří Davidoffky, dal mi asi osm cigaret. I když sem si je mohl koupit, nechtěl jsem. A pořád sem zíral. Nejspíš sem ho nevyděsil. Prý na mě myslí.

Jak daleko lze zajít

17. února 2011 v 18:46
Ve fantazii se meze nekladou. I tak by ovšem v každém z nás měla tkvít ta pomyslná hranice, kam lze ve zdravém uvažování ve svých představách zajít. Tak například moje bezesporu nejkrásnější kamarádka Karla. Dělá si to každej, bezesporu. Ale ještě dva roky zpátky si to naše milá Karla dělala nad tlustýma chlapama. Ona, drobná, krásná, modrooká, žádoucí. On tlustý, plešatý, nevzhledný, na pokraji vztahového a sexuálního života. A přesto jí to vzrušovalo. Naštěstí se lidé mění. Teď už to nejsou tlustí muži. Teď pokročila na masové vrahy. 
Nechci, aby jste mě chápali špatně. Obézní lidé rozhodně nejsou něco zvráceného. Znám dokonce jednoho člověka, který s nimi spí. Vyhledává je. A protože oni si chtějí mladého a krásného zajíce udržet, kupují mu dárky. Ne zrovna levné. 
Je to neuvěřitelně důvtipné, tahle úchylka na ošklivé lidi. 
Já jsem například blázen do přehnané agresivity. Jsem neškodný člověk. A velmi, velmi často si představuju, jak moc by bylo sexy, kdyby mi někdo při sexu držel nůž pod krkem. 
     Bavili jsme se s Aničkou. Vypráví mi spousty, spousty historek ze života. O Aničce se povídá, že chčije do peněženek. Anička o všech kolem sebe povídá, že to jsou kreténi. 
"Jednou jsem s jedním spala," povídá, "a on mi suše oznámil - Až se uděláš, řekni." Zní to hodně neuvěřitelně. Jakoby dával snad najevo, že sex je něco jako když strčí krocana do trouby. Prostě standartní činnost. Až bude hotovej, vyndá ho. 
Já "štěstí" na takové muže ještě nikdy neměl. Ale přísahám, přísahám bohu že až jeden takový přijde, nevydám při sexu ani hlásku. A pak mu suše oznámím "Už." 

Nečekejte na Marka Vašuta

15. února 2011 v 18:18
I přes to, že můj partnerský život dost ostudně skomírá na mrtvém, takzvaném "zamluveném" bodě, kdy se zmůžou pouze na to psát si se svým bývalým, nemám si na co stěžovat. Včera ale došlo na lámání chleba. Když vztah skončí, chvíli je příjemný klid. Pak si začínáte navzájem předhazovat vlastní chyby. Staré křivdy, kdy jste radši byli sticha než aby jste likvidovali to příjemné prostředí partnerského soužití. Napsal, že jsem sebestředný. To je pravda. Ale nikdy se mi to neodvážil říct do očí. Já napsal, že je bordelář a lhář. To je taky pravda.
     Pak mě ale zabil. Napsal mi, že jsem macík. Vždycky, když mi takhle řekl, málem jsem se roztekl něhou. Ale situace se změnila. Já už dávno nejsem to malý dítě z jeho ložnice. 
     Taky se mi vnucuje jeden ženatej/vdanej - vyberte dle svého uvážení - je v manželství s mužem. Jsou spolu 11 let. A po 11 letech a neustálém ujišťování, že je jeho partner miláček, chce zabít své manželství románkem se mnou. Jednou blbou nocí. Možná si nemyslí že by to bylo na jednu noc. Ale to mě nezná. 
     "Mám náladu být promiskuitní" prohlásila má přítelkyně Michelle. Dočetla právě Bestiář. Rozumím jí. Ale stejně se člověk nestane promiskuitním z vlastní vůle. Já jsem děvka například ze zoufalství. Milujete jednoho muže, který vás odkopne a nikdy se k Vám nevrátí. Není jiná cesta, než se zachraňovat od sebevražedných depresí sexem. 
     Opravdový důvod, proč jsem šťastný i za ono potupné psaní plné puberťáckých perverzáren je jednoduchý. Když jsem se Roberta zeptal, zda si takhle psal i s jinými expartnery, odpověděl jednoslovně "Nie." S neuvěřitelnou grácií onoho čtyřicátníka, který mě v Puppu tehdy sbalil. 
A já, hrdě, s pocitem zadostiučinění a vítězství nad všemi těmi obskurními umělci a zlatokopkami, jsem se nezmohl na nic víc, než na "Dobrou."
     Dneska sem měl rande. Další ze série kroků vedle. Čekal jsem Marka Vašuta, místo toho sem se dočkal mrože v modrém yarisu. No jo. Tak zase příště. 

Milovat Valentýna

14. února 2011 v 19:49
Psát, jak nenávidím 14. únor v kalendáři by bylo klišé. Kdykoliv v roce a zvlášť dnes. Já se radši zavřu doma, pustím si infantilní hudbu plnou smutných smičců a poníženě uroním slzu, že letos zase žádný princ nepřijede a nedá mi květinu. Kytku jsem ještě od chlapa nedostal nikdy. Nedávno na plese. Ale nebyla až tak úplně pro mě a až tak úplně z lásky. 
Ne ne, já Valentýna nebudu zbaběle ignorovat. Ten den tu je a vždycky nás bude strašit. Ale já jsem šťastný, stačí mi málo. Na liště schozené iboys, které jsou k ničemu, pravidelná korespondence s mým bývalým přítelem a řeči, jak jsou mí přátelé ve vztahu nešťastní a že "Mám být určitě rád, že jsem sám." 
     Po víkendu stráveném prakticky pouze s lahví vodky se mi rozležela v hlavě svatba. Je to tak strašně důležitý akt, nebo je to opravdu tak strašně moc přeceňovaný "zlozvyk moderní doby", jak píše Barbara Nesvadbová? 
Nic nezískáte. Maximálně jméno toho druhého a tu pověstnou výsadu společných účtů. A pak taky každodenní smrkání do umyvadla, věčně nesklopené prkénko od záchodu a chrápání. Strávit takhle x let mi přijde vážně děsivý. Ještě děsivější mi přijde ta doba, kterou spolu dva lidé musí strávit předtím, než se vůbec vezmou. Dokážeš si po pěti letech společného soužití říct "Tohle je chlap, se kterým chci strávit život"...? Protože já to nezvládnu. Ani nechci. Nechci s někým vést monogamní poslušný život. 
     Ale stejně se dřív nebo později objeví někdo, do koho se zmagořim a situace se zcela jistě změní. Jako vždy. 
Před chvílí mi zvonil telefon. Byl to Jirka. Ten Varák, o kterym sem tu nepsal. Ani vlastně nevím proč. Bylo to v úterý a já zrovna přemýšlel nad tím, že jsem to v úterý nikdy nedělal. Ozval se, přijel. Byl to báječný sex, on je báječný chlap. Připomněl mi tatínka Lucinky, přesně takový typ. 45 let, zachovalý, moc vtipný, vášnivý cyklista ještě k tomu. Bylo nesnesitelně těžké oznámit mu, že dnes, ve svátek zamilovaných, si ho bude muset vyhonit sám u porna. Dnešek s žádným mužem trávit nebudu. Nikdy. Je to proti pravidlům.
A já jsem hodnej kluk. 

Slunce

10. února 2011 v 9:15
svítí. A bude.

Miluju to období. Konečně nastává čas na moje sluneční brýle od Armaniho. Konečně si budu moct vzít na nohy moje nejoblíbenější sneakerz od Diesel. Nebo ty Replay, to už je jedno. A hlavně, hlavně se těšim na ty nejúžasnější šortky Calvin Klein.
     Všechno co sem tu vyjmenoval, (a to samozřejmě ještě spousta věcí chybí) je pozůstatek po mých ex. Nikdy sem si nekoupil sám od sebe takhle drahou věc. Nemam na to prachy. Teda, měl bych, ale to bych třeba musel obětovat cigarety. A to se nestane.
Jo, už zase kouřím a je mi skvěle. 

Dneska si asi vezmu ty moje zamilovaný boty a půjdu k holiči. Budu čičí. Necham si to udělat trošku jinak. Budu jinej. 
Robert je nemocnej, bere antibiotika, takže o nějakym víkendu v Praze silně pochybuju. Často si teď my dva píšeme. Strašně se mi po něm stýská, mluvim o něm prakticky nepřetržitě. Nejsme spolu 4 měsíce. Ale píšeme si tak hezky! Nevím. Nepřijde mi to jako běžná komunikace dvou lidí, kteří spolu strávili určitou část svých životů. Ale třeba se pletu a tohle je na Slovensku normální. 

Všechno vyjde najevo až se potkáme. Nevrátí se ke mě? Nezhroutim se z toho. Vrátí se ke mě? Skočim mu do náruče. I když máma by to zase neviděla ráda. Je ohledně mě strašně přecitlivělá. Nerozumí tomu, že já nežiju ještě ten dospěláckej život. Něco se posere a co? Tak si popláču. Budu chvilku psychicky na dně. A pak to bude zase dobrý. Jako vždycky.

Dobře, tak né jako vždycky. Ale ta šance tu je.

Dvojtá vodka

6. února 2011 v 9:44
s dvojtým Martini

Roman odletěl. 
Do Austrálie. Chce se mi zemřít. Jak se jako člověk jen tak rozhodne odjet? Koupáš se v oceánu, lezou po tobě nechutný obludy a ty seš šťastnej, protože je ti pořád vedro. 
Já třeba chcípam. Už nemam horečky. To je super. Snažim se rozkouřit se. Moc to nejde, spíš to bolí. Asi přestanu. I když by to bylo neuvěřitelný, součást mého já, krabička Marlborek, by jste už vedle mě nenašli. 
Ale to se nesmí stát. Já si budu cigára kupovat i když nebudu kouřit. Budu tak moct gentlemansky nabídnout cigaretu, kdykoli o ní kdokoli požádá. 

Spát s Robertem není dobrý nápad. On se ke mě stejně nechce vrátit, takže bych akorát trpěl. Proto to udělám tou metodou, jako to dělá vždycky on - tou oznamovací. Něco jako "Rozhodl jsem se, že to tak nebude.", takhle to vždycky psal on. 
Je čas ukázat že mě něčemu naučil.

Já totiž asi nikdy nebudu free. Nejsem slovák, nejsem úspěšný, nemaluju jak zajíc šuká medvěda a nejsem nad věcí. A svym způsobem ho ještě miluju, takže vpodstatě ani free bejt nemůžu. Smůla. Jsem odsouzen k životu o samotě.