Březen 2011

Fobie

29. března 2011 v 20:41
Nabídek dostávám spousty. Co se jeden den přehoupne v druhý, mám jich plnou schránku. Někdo mě zve na procházku, někdo na večeři a pak je tu většina mužů, kteří večeři i s procházkou rezolutně přeskočí a rovnou nabízejí to, co po večeři nevyhnutelně má přijít. Noc v cizím bytě.
Když jsem se včera přihlašoval na iboys, nečekal jsem, že mě někdo dostane do kolen. Že někomu tuhle lákačku sežeru i s naviákem. Kdepak - já dostal mnohem lukrativnější příležitost, jak naložit se svým životem: nastěhovat s k pohlednému, úspěšnému a dobře stavěnému pražákovi. Ale prý bych musel přerušit studium a dokončit ho v Praze.
Nabídky jako je tahle jsou své a progresivní. A taky nesmírně naivní.
U včerejška ještě zůstaneme - byla to Michelle, která mi zpříjemnila den.
- Hádej, co zrovna držím v ruce! Zvolávala do telefonu nadšeně. Seděl jsem zrovna v autobuse ze školy domů. I tak mě ale nenapadlo nic jiného, co by k ní sedělo víc než ...
- Penis?
- Ne! Ještě hádej!
- Lahev Moët & Chandon?
Kupodivu druhá nejpravděpodobnější věc, která mě napadla, byla správně. Pravda za 1300 korun. Byla to jedna z dalších fabulózních chvil - je vám sedmnáct let a pijete šampaňské.
Co se týká záležitosti s Vincenzem, nejspíš už pominula. Chvilková záležitost.

Nemůžu spát s mladými kluky pod pětadvacet. A mít s nimi regulérní vztah je pro mě věc naprosto nepředstavitelná. Když už si v hlavě sumíruju, že bych mohl s nějakym mlaďáskem zajít aspoň do toho kina, vždycky se najde milion věcí, které prostě ke mě a mému partnerskému životu nesedí. Je to něco jako moje fobie z velkých penisů. Dnes jsem si totiž sáhl poprvé na vibrátor.

Výrazy

27. března 2011 v 20:58
A tak jsem se zase urazil. V těch chvílích mě vždycky mrzí, že si nekoukáme do očí. Že nevidí jak se tvářim. Výraz v tváři je pro mě při konfliktech to nejpodstatnější.
O nic nešlo, povídali jsme si o celkem normálních věcech. To, co mi vadilo víc než všechno ostatní byl fakt, že mě nechce. Žádnej dospělej chlap přece nestojí o sedmnáctku v postpubertálním stádiu, která touží po muži, který vypadá úplně přesně jako jeho expřítel. Případ pro psychiatra.
- To je další věc na kterou sem se tě chtěl zeptat. Jestli nemáš přehnanou potřebu s někým být ve vztahu. A defakto si mi odpověděl. Napsal. Teď mi šlo hlavně o jeho výraz v tváři. Nevěstilo to nic dobrého, tak jsem to ještě zhoršil.
Já přeci nemám potřebu s někym být. Kdyby to tak bylo, tak zcela určitě zůstanu s Jirkou, jak s Plzeňskym tak s Varskym, to by bylo úplně jedno. No a nebo bych se vrátil k Davidovi. Kdybych měl tenhle zvrácenej problém, tužbu nebo snad závislost na partnerech, říkejte tomu jak chcete, vypadalo by to jinak.
V pátek mi napsal Jirka. Z smsky sem se dověděl, že si dělá banánovej koktejl. Přes tu čelist nic nemůže, chudák. Protože párty u mě doma, která právě probíhala, byla v plném proudu a já ještě stále nevěděl jestli s ním mám mluvit nebo ne, nechal sem to. Ve třičtvrtě na tři, ožralej jak dobytek, obdržel jsem další SMS.
- To jako budeme dělat, že se neznáme?
Ale jakýpak dělání. Vždyť my se opravdu neznáme.
Když kouřím, přemýšlím o životě. Goethe měl pravdu. A jak jsem tak kouřil, zjistil jsem že už o mě vážně neni takovej zájem, jakej bejval. Jak je možný, že ty dva sem si uhnal tak nebezpečně rychle a teď se absolutně nic neděje? Uznávám - píšou mi zástupy mužů, ale jak to proboha vypadají? Jeden ošklivější než druhý.
Na kráse záleží více než na čemkoliv jiném. Duše totiž na večírcích s přáteli nejde vidět.

Velké drobnosti

24. března 2011 v 15:11
Zjišťuju, že nenávistí k sexu a dalším fyzickým výkonům, které by se směle daly přiřazovat k tělocviku netrpím jen já, ale celá řada mých přátel a známých. To mě vede k sáhodlouhému uvažování. Takhle je to přeci špatně. Celou zimu sem čekal až přijde jaro. Až se probudí moje základní pudy, až se probudí zvířata i v ostatních kolem nás. Kdepak. Jsme chladní jak dvanáctileté panny na pitevně.
Je to jenom chvilková záležitost na pár týdnů. Přinejhorším snad měsíců. Ale co když se vpodstatě nic neděje, pouze není chuť a my to prožíváme tak urputně, až se to nakonec stalo naší realitou? Lze si vsugerovat nechuť k milování s druhým člověkem? Lze si vsugerovat nechuť k lásce?
Míša si nevsugerovala absolutně nic. V pátek večer odlétá do Itálie za svým přítelem, se kterým se seznámila loni na podzim na Djerbě. Nikdo nevěřil, že jejich vztah přežije první měsíc. A ejhle, jsou spolu půl roku. On, doktor, bezhlavě zamilovaný a vidící v Michelle matku svých budoucích třech krásných italských dětí. Ona, studentka, na pokraji psychického a nervového zoufalství z toho, kam jí Vincenzo - to je onen partner - tlačí.
Je pravda že by nebylo fér oznámit mu jen tak narovinu, že ho opouští. Ale vzhledem k jeho věku lehce překračující 35 let by to mohl každý muž unést. Ne všal závislý a majetnický Vincenzo, který s Michelle plánuje svatbu poté, co dosáhne osmnáctin a první dítě spolzené o svatební noci.
Důvod, proč s ním Michelle nemůže strávit ani 4 dny bez neustálého neurotického těkání je ale jiný. Jsou to maličkosti, drobnosti, které nás na protějšících dohánějí k šílenství. Mlaskání při jídle. Slintání ve spánku. Přehnaný naturalizmus.
Já zatím skončil pouze u smrkání do umyvadla. A šel. Dál to vážně nešlo. Jde vidět že mam velmi nízký práh mé psychické nátury.

Noční můry

23. března 2011 v 20:43
Nejhorší noční můrou ve vztahu dvou gayů není špatný sex ani vykroucenost. Ani když Vás podvede s jiným mužem. Tím stropem a největší katastrofou je, kdyby Vás váš partner podvedl se ženou.
Nestalo se to. A vlastně sem ani nedal prostor aby se něco takové mohlo uskutečnit. Radši jsem vycouval.
Ono by to dřív nebo pozdějc přišlo stejně. A kdyby ne, tak já, chladná megera co si drží odstup, bych ho uštval. Takže by ode mě odešel z vlastní vůle.
- Škoda, byl moc hezkej. Řekla mi Terka dnes večer.
- Jo, ale heterosexuální. Odvětil sem chladněji, než sem vůbec chtěl. U snů, potažmo nočních můr ještě zůstaneme. Každej mladej gay naivně čeká na svýho heterosexuála. Na pořádnýho chlapa se všim všudy. Ale pak se teprve pozná, že je to bez budoucnosti. Slepá ulice a pořádně zakroucená.
Život se nežije jen tak - spíš kvůli zkušenostem. Aby se předcházelo pozdějším chybám, aby se něco udělalo jinak, lépe, než předtím.
Mě to bavilo. A tebe, lásko?

Pořád mi píše varskej Jirka. A já na to pořád myslím. Sex byl skvělej, ale zbytek byla hrozná tragédie. Je to sice už hodně zaschlý sperma, ale přicházim na to, že je to nejspíš on kdo ve mě vzbudil tu ohromnou nechuť k fyzickýmu kontaktu s kýmkoliv. Necítil sem se s tím člověkem dobře. Vadilo mi se ho dotýkat. Vadili mi jeho dotyky. Jeho polibky, jeho kecy o tom jak jsem dokonalej mě unavovaly.
Děvky už to nemaj tak jednoduchý. Proč nejde tu nezáživnou část přeskočit, zamrdat si a pak odejít v tichosti domů?

Předčasný

21. března 2011 v 18:34
Včera za mnou přijel "rozmlácenej" Jirka. Naskytla se další z věcí, pro které ho budu bezmezně obdivovat. I když to dle vyprávění byla mela slušně řečeno jako kráva, na něm nic není poznat. Nikterak sem neskrýval mé rozhořčení, že i po bitce vypadá stále líp než já.
A taky sem zjistil že není větší paradox než moderátor, který nemůže mluvit. Největší indisponace.
Bylo to moc hezký. Moc sme si toho neřekli, protože většinou je to on, který udržuje konverzaci v určité linii. Ale letmý polibky, nesmělý oťukávání a úsměvy byly asi zatim nejkrásnějším momentem, kterej sme spolu prožili. Je to jak ve školce, nadhodil sem, a začal jsem si rychle sumírovat jak je to strašlivě pravdivý.
Jsme generace, která je děsně napřed. Až moc do světa. Všichni mí přátelé jsou takoví. Žijeme pro budoucnost, ovšem jen díky naší minulosti. To ta nás žene dopředu. Vzpomínal jsem na to, jak jsme s Klárkou ve třídě pro předškoláky zkoušeli první francouzáky. Vyplázli jsme oba jazyky a dotýkali se špičkama. Tehdy mi to přišlo nechutný. A nebo náš vztah s Lucinkou, kterej skončil po dvou tejdnech a bylo to všechno tak doopravdický, že mě dokonce po rozchodu chvilku nenáviděla. Všechno si to pamatuju. I to, že mi paní učitelka Daniela řekla, že jsem sukničkář.
Tak moc jsme si přáli být jako velcí. A teď, když už velký jsme, ani nevíme jak se to vlastně stalo. Kdy přicházely ty momenty, kdy jsme pomalu přestávali být dětmi a začali jsme dospěle uvažovat?
Moc to chci vědět. Ale i přesto, že dítětem už dávno nejsem, miluju chvíle jako byla ta v neděli. Nesmělost, děckost a naděje, že ta třicítka a starosti s nezaplacenýma složenkama jsou přece jenom dost daleko.

V přechodu

20. března 2011 v 0:44
Dneska jsem se vrátil o půlnoci - a střízlivej.
Byli sme s Míšou a nějakou její kolegyní s práce na bowlingu. Původně sem zamýšlel vzít s sebou i Jirku. Ale Jirka se včera porval, na oslavě svejch narozenin. Má naštípnutou čelist. I moje máma, která je k tomuhle vztahu více než skeptická se dost starala. A začala mu taky říkat Jiřík.
Pomalu si zvykám na to moje psychický "ticho". Nic se neděje a nic nemá šanci mě vyvést z míry. Maximálně tak zavrávorám. Ale pak je všechno stejný.
Robert je v thajsku a přijede v dubnu. Je tam s Katarínou. A možná i s Andrejem. Vybraná partička.
Za normálních okolností by mě asi sralo, že sem mohl bejt teď v Thajsku s nima, ale to bych nesměl bejt v klimakteriu.
Ano, tohle myslim smrtelně vážně.
Nerozumim tomu, co se děje a proč se to děje, ale všechno zatim napovídá tomu, že jsem v úplně normálním, standartním přechodu. Návaly horka každej večer, z pomyšlení na sex se mi zvedá žaludek, menstruaci teda taky nemam. Ale tu sem logicky ani nikdy neměl (díky bože za tuhle nespravedlnost vůči ženám!) takže se to nepočítá. Jestli tenhle stav bude přetrvávat i nadále, mam zaděláno na slibnou budoucnost, to vám povím.

"Šukání je pro děcka. My dospělí si vypijem co...? No!"

To chceš

15. března 2011 v 21:27
Dneska mě napadla úžasná myšlenka. Seděli jsme zhruba od čtyř do osmi do večera v optice v Tescu, u ségry Karol, která tam "maká". Odpoledne plné mužů. Seznamky všeho možného druhu, promiskuitní zprávy nejtvrdšího kalibru a spousta krasavců nám na očích.
Napadlo mě, že bych si chtěl lehnout do manželské postele se čtyřmi muži, které moc dobře znám. Byl by to Jiří, můj úplně první kluk David, Dominik a Honza. Leželi by sme nazí, pili šampaňské a řešili by jsme, jak se zachovat v různých komplikovaných životních situacích. Probírali by jsme politické problémy. Zemětřesení v Japonsku. Černobyl a možná by přišla i řeč na globální oteplování.
Možná je to proto, že to chci cíleně s extrémy přehánět. Psychologické hry jsou moje nejoblíbenější. Ale je tu ještě jinej aspekt. Možná to chci proto, že se nic neuvěřitelnějšího a absurdnějšího stát nemůže. Spíš budu spát s prezidentem. S jeho ženou a možná i s jeho synem, než aby se sešla tato partička do jedné postele.
Ještě větší záhada pro mě ale je, proč mě napadli tito čtyři. Jirka, jakožto můj současný partner má nevyvratitelné právo u toho být. Honza taky, protože mi přišel strašně inteligentní. Dominik už jenom proto, že to byl bezesporu ten nejkrásnější kluk (a shodou okolností dosud můj nejmladší!) se kterým sem kdy něco měl. A David? Nevím.
Možná bych mu chtěl ukázat, jak jsem silný.


Easy

13. března 2011 v 17:57
Přistihávám se, že věčně nadávám na to, jak je všechno složité a komplikované. Je těžké mít dobré známky ve škole. Je težké se zavděčit všem. Je těžké mít hodně peněz. Je těžké najít si ideálního muže.
Viděl sem jeden obrázek, který je myšlen vtipně. I sem se zasmál. Pak sem ale přemýšlel. Byl to jeden takový antifeministický - na té fotce je muž a vedle něj je postupně se zmenšujícím písmem něco ve stylu "Nejsem na muže náročná, jen musí mít ..." načež následuje seznam vlastností dlouhej jako kráva. Napsal sem si to jako status na facebook a pak sem porovnával se všemi muži, kteří mým životem prošli. Ačkoliv má obrázek vyvolat představu, že ideální muž vpodstatě neexistuje, já přišel na to, že Robert ideální byl. A Jirka dokonce splňuje 11 z těchto 15 bodů!
Takže to vlastně neni zase tak ztracený. I když, možná pro heteráky jo.
Nella mi totiž pořád říkala jaký mam štěstí. To bezesporu mám (musím zaklepat) ale vždy jsem na to ledabyle odpověděl, že najít si perfektního chlapa je pro mě hodně složitý. A vždycky se najde nějakej strašně pitomej argument, kterej moje tvrzení právem vyvrací.
Všechno je tak jednoduché. Můj přítel je jedním slovem úžasný, má nejméně sto padesát vlastností, pro které by moje kamarádky vraždily. A já asi začínam cítit to, co cítit mám. A jsem spokojený.

Můj kamarád ze školy David si vyčítá, že opovrhuje děvkami. Až zjistil, že on sám tak trochu děvka je. Nevím, jestli je to tvrzení právoplatné, každopádně mi nedalo, abych nereagoval. "Chceš si něco vyčítat...? Proč? Kdyby se ti to nelíbilo, tak to neděláš. Děvky jsme všichni."
Mám pocit, že to sedlo.
Absolutně přesně.

Nejde to

9. března 2011 v 22:01
Nenávidim filozofický rozhovory. Zvlášť ty, kterejm je přikládanej větší význam, než by se patřilo. Když jdete do hospody 3. cenový, pijete pivo a čekáte na odpoledky, nemáte na nic takovýho náladu.
"Co seš smutnej?" A teď jim vysvětlujte, že se nic neděje. Zvlášť když mě prokoukly už dávno. Pár falešných úsměvů a je to zase v klidu. Jsem na sebe pyšnej. Učim se přetvářce. Ale ne takový tý fakt jenom na voko. Já si vsugerovávám pocity, že mi je vážně skvěle. Takovej "invisible" fet. Nehmotný drogy.
V pátek (no vlastně v sobotu) byla velmi dlouhá noc. Šli sme do Masky, v jednu ráno. Odcházeli jsme v osm. A střízliví. Miluju denní světlo na parketě. Jsem smažka, je to oficiálně potvrzený, dokonce sem si i dvakrát šňupnul (šňupacího tabáku).
"V dubnu je u mě grilovačka", přikvačila Hanka, "přijďte s Jirkou". A tak, 10.4., vyjdeme s mým přítelem poprvé oficiálně mezi lidi, na přátelskou akci. Je to divný, brát ho už jako mýho 3. partnera v pořadí - nejenom, že si na to nemůže zvyknout okolí - i já s tim mam docela problémy. Přijde mi, že sem byl sám věčnost, a teď se to na můj vkus až moc rychle zvrtlo. Ale změna je život, jak se říká a já se teda rozhodně neřadím mezi ty, který maj rádi jistoty a životním zvratům se vyhejbaj. Ne ne. Já jim jdu čelem.
I když vim, že dřív nebo později stejně dostanu přes piču.

Takhle nějak by se ve zkratce dalo shrnout těch pár dní, co jsem byl nečinnej. Pardon za to, snad budu mít o pár důvodů víc, proč psát.