Předčasný

21. března 2011 v 18:34
Včera za mnou přijel "rozmlácenej" Jirka. Naskytla se další z věcí, pro které ho budu bezmezně obdivovat. I když to dle vyprávění byla mela slušně řečeno jako kráva, na něm nic není poznat. Nikterak sem neskrýval mé rozhořčení, že i po bitce vypadá stále líp než já.
A taky sem zjistil že není větší paradox než moderátor, který nemůže mluvit. Největší indisponace.
Bylo to moc hezký. Moc sme si toho neřekli, protože většinou je to on, který udržuje konverzaci v určité linii. Ale letmý polibky, nesmělý oťukávání a úsměvy byly asi zatim nejkrásnějším momentem, kterej sme spolu prožili. Je to jak ve školce, nadhodil sem, a začal jsem si rychle sumírovat jak je to strašlivě pravdivý.
Jsme generace, která je děsně napřed. Až moc do světa. Všichni mí přátelé jsou takoví. Žijeme pro budoucnost, ovšem jen díky naší minulosti. To ta nás žene dopředu. Vzpomínal jsem na to, jak jsme s Klárkou ve třídě pro předškoláky zkoušeli první francouzáky. Vyplázli jsme oba jazyky a dotýkali se špičkama. Tehdy mi to přišlo nechutný. A nebo náš vztah s Lucinkou, kterej skončil po dvou tejdnech a bylo to všechno tak doopravdický, že mě dokonce po rozchodu chvilku nenáviděla. Všechno si to pamatuju. I to, že mi paní učitelka Daniela řekla, že jsem sukničkář.
Tak moc jsme si přáli být jako velcí. A teď, když už velký jsme, ani nevíme jak se to vlastně stalo. Kdy přicházely ty momenty, kdy jsme pomalu přestávali být dětmi a začali jsme dospěle uvažovat?
Moc to chci vědět. Ale i přesto, že dítětem už dávno nejsem, miluju chvíle jako byla ta v neděli. Nesmělost, děckost a naděje, že ta třicítka a starosti s nezaplacenýma složenkama jsou přece jenom dost daleko.
 


Komentáře

1 Klárka | Web | 21. března 2011 v 18:54 | Reagovat

To jsi napsal výstižně... Nevím, kdy přesně ty momenty přišly, ale vím, že to bylo brzo. Co bych teď dala za tu sladkou lásku ze školky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama