Duben 2011

Tomáš du Jour

27. dubna 2011 v 21:10
Dobrý den, jmenuju se Tomáš a jsem vaše děvka du Jour. Nejprve si se mnou můžete zamrdat a pak se náležitě rozhodnout, zda se mnou uzavřit vztah nebo mě poslat do píči.

Tenhle slogan bych si měl nechat vytetovat na záda. Ale stejně to neudělám, protože můj život se mění strašlivě rychle. Byly velikonoční prázdniny, já byl u táty a taky sem měl rande. Nevím jestli naštěstí, nebo spíš bohužel - bylo to totiž velmi povedené rande.
On je především moc pěkný, sympatický, inteligentní a hodný. A zajímavý. Věk ideální, bydliště ideální. Jenom já v té dokonalé barevné ideologii nějak zanikám. Sedmnáct, ve škole, bydliště daleko v prdeli. Luxusní partie do života. A jistě - nesmim zapomenout mou neschopnost co se týče kuchyně.
To mu ale, zdá se, nevadí. I když - pokud pomineme jednu z podmínek, kterou má moje máti. "Fajn, spi si s třicátníkama, spi si u nich, spi si kde chceš. Ale musim ho znát."
A protože mou maminku miluju, přes tohle prostě vlak nepřejede ani za boha. Buď bude muset dorazit a představit se, nebo mě nebude moct mít. Jsem zvědavej, opravdu moc. Jak tohle zase dopadne. Moje životní eskapády mě už unavují, čekam jenom na moje psychický zhroucení.
Modrejm očím se ale zkrátka nedá odolat.
Nesporná výhoda tohohle potencionálního vztahu je v tom, že nemusim chodit na depilace zadku. Líbí se mu to tak, jak to má být. Žádné úpravy, to jsem si oddechl. A taky má rád Madonnu. Má pěkný byt. Skvělého psa. Je to muž pro mě.

DNESKA mi bylo v šatně ve škole odcizeno přes 200 korun. Jsem konsternován. No, naštěstí sem nedopadl jako moje spolužačka Nella, který rovnou šlohli iPoda. Stát se to mýmu iPodu, toho zmrda najdu, dam mu do držky a donutim ho aby mi přeříkal všechny umělce, který v něm mám.

Na intelektu nezáleží

12. dubna 2011 v 20:07
Duben je tady. Aprílový počasí samozřejmě nesmí chybět, takže co nejdřív očekávám nějakou jarní virozu. Anička se dvěma "n" se například už s virozou narodila a už se jí nejspíš do smrti nezbaví. Ale to by jsme nebyli my, abychom z tak politováníhodné věci, jako je snížená imunita, neudělali sexturistickou výpravu do Prahy. Za panem imunologem samozřejmě. Prozatím jsme se ale dohodli na pravidelném cvičení ve Varech. To co shodíme, nabereme o deset minut později v protějším McDonalds.
Statisticky prozkoumáno - do postele lezu pouze inteligentním lidem. Ať to byl Jirka z Varů, se kterym se hodiny a hodiny dalo diskutovat o dění ve světě, Robert, který by mohl by učit matematiku na potkání, nebo i David, kterej sice blbej vyloženě nebyl, ale stejně se nepočítá, protože byl můj první.
Všechno tohle se ale má změnit. Konverzace na iboys opět jednou překročila do fáze: Jsi pěkný, jsi úspěšný, chci se s tebou potkat. Je to pražák, nicméně po pár dnech neustálé konverzace jsem shledal, že je absolutně tupej. Hloupej kluk. No co - že mi píše zprávy s pusinkama a frázema "si jenom můj brouček, nikomu tě nedam" i když jsme se ještě ani nepotkali, jsem ochotnej překousnout. Se zbytkem je to horší. Kdyby jste mu opakovali jednu věc třicetkrát, nepozná to. Je tu samozřejmě mnohem víc smrtících artefaktů, proč od něj dát ruce pryč, ale taky spousta věcí, který Tomáš objevující svět chce zjistit. Například:
- Jsou stupidní lidi dobrý v posteli?
Tuhle zákeřnou otázku jsem přenechal těm zkušenějším z nás. A dostalo se mi odpovědi že na intelektu až tak nezáleží. Blbej šuká stejně dobře jako intelektuál. Byl jsem konsternován. Každopádně v to doufám. Jinak se s nim seru absolutně zbytečně.

Manžel versus Mazel

7. dubna 2011 v 18:40
Na slavném feministickém pořekadle "Muži jsou jako parkoviště, dobrý fleky sou obsazený a ty volný jsou pro invalidy" shledávám absolutní pravdu. I když jsem včera nadšeně na facebooku vypisoval, že mě to vůbec, ale vůbec nemrzí, že ten jedinej muž na světě kterej je schopnej mě momentálně zaujmout, je zadanej, mam pocit prohry. Opět jsem přišel pozdě. Odsouzení k životu o samotě je zdá se nevratné.
Dovolte mi to vysvětlit.
Včera to začalo jako skvělá konverzace, ze které by se mohlo i něco vyklubat. Je z Plzně. Je taky velmi pěkný. A když se schylovalo k termínu domluvit si u něj přespání, zahrnující večeři, drink, úžasnej sex a následný vztah, všiml jsem si na jeho profilu dost zásadní věci. "Stav: Vážný vztah".
- Jo, mám kluka. Ty bys chtěl bejt můj manžel?
Nezapomněl ani na smajlíka. No jo, dyť se nic neděje.
- Manžel? Chtěl sem bejt spíš tvůj mazel, ale to je teď už jedno.
Já na smajlíka zapomněl. Schválně.
Dneska sem měl rande. Ono to nebylo rande. Přátelská schůzka? Nejspíš. Jirka z Plzně byl pracovně v Sokolově.
Pravidlo číslo 1) Nikdy nechoďte se svým ex na kafe, rande, či jak se tomu v týhle pošahaný době říká.
Bylo to vtipný. Neměli jsme si o čem povídat. A když už ano, jak řekl sám Jirka, "Proč se musíme pořád bavit o takovejch píčovinách?"
Pravidlo číslo 2) Vždy vytěžte ze schůzky co nejvíc.
I když jsem si byl jistej, že to za mě zaplatí, byl jsem připravenej zaplatit si můj banánovej milk shake a colu sám. Nechal jsem ho. A pak mě taky svezl domů. Hodnej kluk, ten Jiřík. Moc.
Včera se událo moc veselých věcí. Já, Michelle, Terka a Lukáš jsme byli vybráni jako účastníci charitativní akce "Emil". Nevim ani, na co jsme ty prachy vybírali. Každopádně jsme se zhulili jako dobytci. A vybrali jsme pod vlivem drog na postižené (nejspíš) přes 200 korun.

Emergency

5. dubna 2011 v 22:01
Kopačky dávat umím. Beze srandy, jsem v tom výbornej. Kolika kamarádkám jsem ukončil vztah za ně, protože nevěděly jak to zformulovat, neměly na to odvahu a nebo se jim prostě nechtělo? Mám v tom praxi - existujou dohazovači, já budu první rozhazovač.
Horší to se mnou je ve fázi, když ty kopačky dostanu já. Což je nejspíš normální - ale copak může být člověk profesionálem v něčem, co sám nedokáže přijmout? Rozchody by měly bejt nejspíš zakázaný. Je tak jednoduchý najednou z ničehonic přijít o všechno, z čeho jste čerpali určitou energii, čím jste žili. Čím jste trávili spousty, spousty času. Najednou to není.
Už asi rozumím Terce, proč se tahá s Vítkem a desetkrát do měsíce se rozejdou. Je to šíleně komediální. Ale když to po pátý nepřekvapilo, spíš z toho člověku začalo bejt smutno.
Život.
Z grilovačky u Hanky se stal večírek osamělých a zhrzených žen. A jednoho muže. Z původních tří párů, které se na akci měli dostavit se dva rozpadli. Nebude žádné maso. A když ano, tak minimálně. Nebude tam totiž dostatek mužů, kteří by ho uměli připravit. A s tím se počítalo.
Cesty života jsou nevyzpytatelné. I já jsem. Dneska na tělocviku jsem si řekl, že bych si mohl zase zaběhat, po milionech letech. Po přijezdu domů ze školy jsem ale zjistil, že mi nejspíš upadnou nohy. Takhle mě nebolívaj ani po nadprůměrný mrdačce 3. kategorie! Nechápu to.
Největší radost z dnešního dne mám ovšem ze zjištění, že černý Marlborky (Touch) se u nás začaly oficiálně prodávat. Zemřu štěstím. Nebo spíš na rakovinu plic.

Chorobné

3. dubna 2011 v 21:16
Každý je máme a všichni jimi trpíme. Někdy mam pocit že já sem bohužel ten, kterej to schytává za všechny ostatní v nadbytečný míře. O čem je řeč?
O chorobnejch touhách.
Má 1. a největší chorobná touha mě - zdá se - díky bohu přechází. Ano, je to ta s bývalým přítelem a skvělým sexem. Má 2. největší - najít si chlapa se kterym se budu cejtit líp mě opouští podobnym tempem. A skvělá zpráva - má frigidita, potažmo sexuální nechutenství a averze mě přechází zrovna tak.
Znamená to konec mé imaginární menopauzy a nebo je to se mnou už tak tragický, že ani menopauza se mnou nechce zůstat v jednom těle s mejma - ano, chorobnejma - myšlenkama...?
Dobrá, můj sexuální život stagnuje. Chorobně sem se upnul na jednoho kluka, Vojta se menuje, kterej mě nechce (o tom už tu řeč byla), poslouchám Björk, pláču a představuju si sám sebe za 20 let v úplně stejném stavu. Tohle není moc požitivní přístup k žití. Jak by mohl být - je to můj přístup.
Naštěstí se blíží velikonoční prázdniny, já odjedu za otcem a přijdu (snad) na jiný myšlenky. I když o tom více než silně pochybuju, nezbývá mi nic jinýho než si to aspoň myslet.
Co by to bylo za deprese, kdyby neměly konec?
(Chorobnost = Nemoc. Je to oficiální.)