Červen 2011

Ve zdraví i v nemoci

27. června 2011 v 21:24
Láska je tak komplikovaná. Pořád posloucháte, jak o Vás stojí, co všechno by pro Vás udělal, co všechno by Vám koupil, snesl z nebe. Až dokud neonemocníte.
Je zváštní jak virózy dokážou rozdělovat lidi. Najednou jste oškliví, oteklí, máte horečku a vydáváte při kašlání nechutný zvuky. Kdo by se toho nelekl.
Nemluvim z vlastní zkušenosti. Ještě jsem totiž neměl vztah založený na každodenní partnerské intimitě. Jsem víkendový typ. A když už jsem u někoho pobýval delší dobu, vetšinou to bylo v létě a nebo to nebyly tak dlouhé úseky, aby jsem ze stoprocentně fit stavu dokázal rázem přeskočit ke stavu žalostnému. Většinou to tedy je tak, že nemocný nejsem já, nýbrž můj protějšek. David byl zdravej jako řípa. Prožili jsme společnou jednu angínu - každý zvlášť, jak jinak. Robert byl hypochondr. Co týden, to nový problém. Patrik možná nepatří k nejzdravějším z nás, ale aspoň nefňuká. Karmická vina byla zdá se splacena.

Abych vysvětlil - je to sestra, která se necítí dobře, a její kluk se od ní tak nějak osobně distancoval. Volají si, píšou si, milují se. Ale aby si jí vzal k sobě? No to chraň bůh, koukej přijet až budeš zdravá.

Paradoxní ovšem je, že ženy a lidé, jako jsem já (ano, buzny), tyto problémy naopak vyhledávají. Chceme se starat. Chceme mít ten mateřský pocit, vařit čaje našim chudáčkům manžílkům a každých 30 minut měnit studené obklady. A že si to chlapi užívají.
Jenže - oni někdy neví kdy přestat (nebo nikdy?). Chřipka pomine, ale přicházejí další pseudonemoci. Bolí ho za krkem. Trápí ho bříško. Má alergii, chudáček, dostal rýmičku.
Nemocný a svým způsobem závislý muž je legrace (tedy pokud se nejedná o nic závažnějšího) a svým způsobem roztomilý zpestření.

Ale když onemocníme my, nezbude nám nic jinýho než maminka.
Ono je to stejně dobře, u maminek se stoná a vždycky stonalo nejlíp.

Konkurz

11. června 2011 v 12:46
včera se konala další z večerních sessions u Hanky. Jsou to takové ty večery, kdy se rozebírají nejzásadnější novinky během časů, co jsme se neviděli. Dorazila i Maky. A taky pár flašek vína.
Jasně, že na takovejhle večírcích se vždycky probíraj a probírali chlapi. Dřív nebo později na ně dojde. Je to tak věčné téma, že kdyby neexistovalo, 95 procent všech žen a homosexuálů by nemělo o čem mluvit. Taky jsem se přihlásil na iboys. A zjistil jsem zásadní rozdíl oproti mému předchozímu statusu na týhle seznamce. Jakmile si napíšete oblast: Praha, jste hvězdy. Já to tam napsal z recese. Praha 3. A taky tam mam uvedený, že mam partnera. No a oni se hrnou. Černoši, krásný kluci a dobrá, i více individuí.
Přijde mi to tak nefér. Jakmile někoho máte, začnou se hrnout. A nedají Vám pokoj. Jakoby se najednou nebáli, vypadá to skoro, že o někoho nutně potřebují bojovat. Zblbnout někoho, dostat ho na rozcestí a drtit ho, dokaď se nerozhodne.
Na muže by se mělo vyhlašovat výběrové řízení. Konkurzy. Pěkně před komisi s nima. Pokud jste sami a stojíte o vztah, bylo by jednoduché vyvěsit si na dveře cedulku "Ode dne - do dne probíhá výběrové řízení na partnera. Vlastnosti vhodného kandidáta jsou uvedeny níže." Žádná korupce, samozřejmě. Vybrali by jste si dle jeho předpokladů přesně muže pro Vás. Nikdy by Vás neopustil a dělal by přesně věci, které na protějšku hledáte.

Ráno jsem se mazlil s medvědem, kterýho Hanka dostala od svýho ex, Šimiho. Já nikdy od nikoho plyšáka nedostal. Mám dost selektivní paměť, přiznávám. Ale jak jsem vzpomínal, nikdo mě neobdaroval. Přitom po něm tak toužím. Po tak dětinskym dárku. Možná, že víc než veledary by mi udělal radost velkej plyšovej medvěd. Se vzkazem "Miluji Tě" na krku. Aha.
Sentiment.

Oběti

7. června 2011 v 22:04
Je červenec.
Tíhu konce školního roku na sobě cejtim víc než kdy jindy. Prožívam obecně stresový období - a to bez sebemenšího přehánění. Porod na spadnutí. Propadnutí na zápraží. Nepředstavitelný vedro.
Neopil jsem se už ani nepamatuju. Je sice pravda, že když jsem u Patrika, klopim do sebe jeden panák vodky za druhym, ale neopíjím se. Spíš se utápím.
Počet cigaret neklesá. Počet navštívených večírků, parties a nebo jiných happeningů úspěšně stagnuje na nule. Fajn život dospívajícího.
Začíná to být skoro až malicherný problém. Kvůli partnerovi opět začnám zanedbávat přátele. Není víkend bez párty. A není víkend bez párty na které chybím. Začíná mi to opravdu vadit. Možná by to nebylo tak stresující, kdyby jsme spolu chodili na akce alespoň v Praze. Sedět každý pátek a sobotu večer doma mi nepřijde jako adekvátní náplň volného času.
Nemám tu ani toho psa. Nemám tu parukářku. Nemám tu jeho a nemám tu ani výtah. Mám tu klíče. Můj malej kousek Žižkova.

Dneska na tělocviku (ehm, hráli jsme golf) jsem se zase porovnával. Došel jsem k závěru že jsem neatraktivní. Vyloženě. Bývala to nadsázka, ale teď je to definitivně potvrzený fakt. Sex mi nejde, dokonce i bolí. Hrbim se. Dělaj se mi jebáky. Moje nejlepší časy jsou pryč. Pro vnější krásu jsou tu teď nejspíš jiní. Já? Já jsem stará bréca. Hah. Nejsem to postelový dítě. Už jsem neatraktivní gay.
Postavte mě do fronty a jsem ten poslední koho si kdo vybere. Chtěl bych kouřit. Krabičku denně. Ale to nejde, protože si musim šetřit peníze proto, abych mohl jet do Prahy. Tak vidíte, jsem schopnej kvůli někomu něco obětovat.
Ale ne můj party animal life.