Červenec 2011

"Léto" 2011

30. července 2011 v 22:42
Jak mi chybí bezstarostnost!
A to vlastně ještě ani nemusim řešit opravdu "dospělácký" problémy. Mam střechu nad hlavou, mam maminku, prožil jsem nádherné dětství a i vcelku klidnou pubertu. Někdy si ale myslim, že za tuhle všechnu nádheru teď něco někomu splácim.

Když mi dneska přišla smska z pro mě neznámého čísla s vysvětlením toho, proč jsme vlastně sami, udělalo mi to hroznou radost. Velkým plusem bylo v ten moment i to, že jsem vlastně nevěděl ani od koho byla. Přišel jsem si inspirativně. Nakonec byla celá záhada vysvětlena, ale ani tak ta zpráva na svém uklidnění nikterak nepotratila.

A venku máme skutečné léto jak by asi mělo vypadat, že? Povím Vám, že takhle nějak vypadalo léto na severním polárním kruhu, který sem navštívil loni. Skvělé vědět.
Ale srpen se musí vydařit, to je zákon. Budu se totiž učit na opravný zkoušky, takže to by bylo, aby se nevyskytl nějakej zákeřnej osudovej naschvál.
A taky je Pleasure Island, na kterej se s Hankou klepeme už od března ... :)

Mimochodem, jsem fascinovanej touhle fotkou, kterou sem vyfotil 30.6., hned po vysvědčení, na naší privátní párty na karavanu. Miluju to.
Moet

Vnitřní krása

25. července 2011 v 22:33
- Musíme holt s Karol počkat až budeme hnusný a chlapi se nám pohrnou.

Seděli jsme společně u Karol. Já, ona a její mamka. Probírali jsme muže.

- To není o vzhledu. To je tím že nejste do větru. My jsme taky s holkama na diskotékách stávaly a nevěřily jsme vlastním očím, že si chlapi jich všimnou a nás ne. A když sme ty kluky za pár let potkaly, říkaly jsme si - ještě že si nás nevšimli. Ono to přijde, uvidíte.

Nepatřim zrovna mezi ty, co prorážej ledy. Většinou to musí udělat ten druhej a když už to teda udělá, stejně se jako největší borec cítím já. Přišel za mnou. Stál jsem mu za seznámení. Musím být extra.
Důvod, proč jsme řešili náš s Karol pravidelný evergreen (hezký + hnusná, hezká + hnusný) byl pan nejnádhernější. Pan nejnádhernější každé pondělí nastupuje na zastávce Městský úřad do autobusu číslo 1 v 15:33 a jezdí s námi až na konečnou. Pořád po nás s Karol kouká. Neustále mu na nás ujíždějí oči. Vždycky jsem to přisuzoval zejména Karolíny prsoum. Jsou velká, vážně jo. Ale on se na místo, kde sedím kouká i když jedu bez ní. Sledujeme se navzájem. Mám takový pocit že už jsem tu o něm snad i psal, ale nevzpomínám si na to. On má velice hnusnou přítelkyni.

Co by se stalo, kdybych prolomil ledy a šel si k němu jen tak přisednout? Jak by reagoval? Vyhodil by mě? Proč mě/nás pořád tak urputně sleduje, to mi vrtá hlavou. A co bych mu asi tak měl říct?

- Ahoj, jak se jmenuješ?

nebo třeba

- Ahoj, jaký to je chodit s hnusnou holkou? anebo třeba taky - Ahoj, nejsi náhodou teplej?

Ale nejspíš se mu jeho holka nezdá hnusná. To přeci nejde. Možná jsem ještě moc mladej na to, abych byl schopnej vnímat skutečnou krásu.
Tu "uvnitř", jak se říká.

Prodavač problémů

22. července 2011 v 23:01
Smutné.
Když Vám na iboys - a koneckonců to tak funguje asi na každé seznamce na světě - někdo napíše "Jak je?", už automaticky počítá s odpovědí "Dobře, a co ty?". Já se za léta v kyberprostoru naučil odpovídat pouze "Dobře", aby dotyčný pochopil že tudy teda cesta rozhodně nevede a že mě ani v nejmenším nezajímá, jak se má on. Proč taky. Proč by mě mělo zajímat jak se má cizí člověk? Kde je to psaný? Proč bych se měl starat ještě o cizí psychický rozpoložení?

Největší šok ale pro druhou stranu, která otázku pokládá je, když odpovíte "Špatně" a to v jakýchkoliv výše uvedených mutacích. Někdy se nedočkáte ani odpovědi. Což je ta lepší verze. Je mi špatně = nejsem v komunikativní a open-mind fázi. To jsou ti chytřejší.
Ti hloupější začnou rejpat.

- Co se stalo?

Kéž by se přes internet dali lidi fackovat. Bylo by to doopravdy, doopravdy třeba. At' už se jedná o stupidní tlachání přes seznamky, nebo třeba o diskuze pod články ze zprávařských serverů. V nejnovějším vydání Maxima to pojmenovali přesně - Síť plná kokotů.
Kokota nesmírně zajímá, proč Vám je špatně. Vůbec Vás nezná, o problémech, životních peripetiích anebo depkách, které prožíváte, neví nic.
Vzhledem k tomu že nemůžu fackovat, většinou jim odepisuji "Nechci se o tom bavit s cizím člověkem."
Tady v určitých případech mozek zapne a oni si mě přestanou všímat. V drtivý většině případů ale přichází stádium Musim mít poslední slovo.

- No tak teda sorry že sem otravoval!

Ano, otravoval si. Ale poslední slovo budu mít já.
Nejsem totiž žádná emocionální děvka. Kurva, co prodává svoje problémy na trhu cizím lidem. Štětka co má zapotřebí před póvlem rozebírat svoje soukromý dramata a neúspěchy.
Vypadá to jako paradox - mám přeci blog. Ale tohle je něco jiného. Blog je můj život. Ne výseč mojich mindráků a depresí absolutně vytrhnutých z kontextu.

Ale dobrá, všechno to beru jako slušnost. Je slušné ptát se jak se mám - nejspíš. Je slušné mě chtít vyslechnout. Nejspíš. Fajn. Ale mě je to nepříjemné.
Nechutný, vlezlý. Špinavý.
Takže - muži - rada pro Vás. Už se mě na to, prosím, neptejte.

To je život

20. července 2011 v 22:16
Kdyby existoval žebříček vět nebo slovních spojení který v danej časovej úsek nejvíc používam, teď by to byla bezesporu věta "To je život". Je to úžasná, krátká věta. Dá se s ní reagovat jednoduše a věcně na tolik situací.
Například na rozchod.
Pokud bych měl nějak spočítat jak mi chybí Patrik, nedokážu to. Chybí mi vůbec? Jistě, chybí, ale jinak, jinak než všichni před ním. Možná to je tou jeho absolutní lhostejností vůči mě od chvíle co mi oznámil že mě pouští k vodě.

Ale co je život. Co je život pro neznaboha Tomáše, Tomáše, kterej svůj blog pojmenoval "I Am Famous" a udržuje blogu "Fame" kult. Shrňme to - co je pro arogantní nervní píču Tomáše život?
Život je pro mě především tanec. Taneční hudba. Kdyby tyhle dvě věci neexistovaly, nemělo by moje bytí tady žádnej smysl. Tedy ten hlubší, samozřejmě.
Pak jsou tu chlapi. No, oni vlastně už nejsou. Rozhodně ne pro mě. Ale za dob mé "největší slávy" jsem si je užíval. Jejich pozornost mi tak chybí. Proč? Mám snad na čele napsáno "Tohle je píča, držte se od ní dál, fakt, radim Vám dobře" ...? Jinak nevim, co by asi tak mohlo bejt špatně. Jsem inteligentní. Jsem pěkný. Občas se chovam jako kokot, uznávam, ale to až po čase, ne během seznamovacích rituálů.

Ale je tu Kuba. Nezmínil jsem se tu ještě o něm. Dost dlouho jsme spolu v kontaktu a i když je o dost mladší než bych preferoval, je fajn.
Uvidíme, jak dlouho to půjde. Jestli to vůbec půjde.
I kdyby to nešlo, jsem už zvyklej. To je život.

Důvody

17. července 2011 v 23:48
Nevidim jedinej důvod na žádnym chlapovi na světě, proč bych s ním měl chodit. Ten důvod prostě neexistuje. Uvažuju nad tím vážně objektivně. Přemýšlím. Co by kdo musel udělat, aby si mě získal? Jak by měl vypadat? Jak by se měl chovat? Co by měl dělat a kde by měl bydlet ...? Vždyť já vlastně ani sám nevím. Nemám ideál.

Jak si pak mám potom někoho najít? Jak se mám zamilovat do chlapa, o kterym nevim jestli je to už doopravdy ten pravej, a nebo jenom další levej do řady těch ostatních.

O víkendu sem byl s Michelle v Bratislavě u Roberta. K ničemu nedošlo, jenom se otevřely staré rány. Nebylo to nic nečekaného, s tím se počítalo už od začátku.
Přísahám si, že se do toho města vrátím. A budu se tam vracet. A pak tam budu chodit na univerzitu a potom tam budu žít.
Píše mi Nela.
- Jdu spát a budu myslet na nějakýho úža chlapa.
škoda že já nevím, co pro mě znamená pojem "úža chlap". Možná že je to Robert. Možná že jenom nemam dost fantazie. Možná je čas se zabít.
Amen.

"Miluješ mě?"

14. července 2011 v 16:46
Dneska jsme vedle sebe naposledy spali. Byl to absurdní večer plný absurdních činů a absurdních řečí. Kdyby jsem nepoložil banální otázku "Miluješ mě?" všechno mohlo bejt jinak.

Nikdy se neptejte svého protějšku na to, zda Vás miluje. Odpověď je vždy jiná než ta ve kterou doufáte.

Včera se mi kromě slz na tváři objevil i smích, překvapivě. Ještě měsíc zpátky mi říkal, že mi udělal místo ve skříni na moje oblečení. Dva měsíce nazpět jsme si povídali o svatbě. Proč každá radost končí hovny?
Někoho má. Vím to. Někdo třetí v tom prostě bejt musí, přece mě nepřestal jen tak zničehonic milovat kvůli tomu že byl na dovolený s mámou.

- No jo, to je život!

Řekl sem včera sebevědomě s úsměvem na tváři a šel skládat nádobí do myčky. Rozbrečel jsem se zamknutej v koupelně. Nepřišel za mnou tak jako bych to udělal já. Neřekl ani slovo. Seděl na gauči a pozoroval mě. Z milence se stal cizí člověk s cizím psem. A ze mě opuštěný mládě v cizim bytě.

- Mám tě odvést domů? Mám jet spát k mámě?

Zeptal se. Bylo půl jedenáctý v noci, venku zuřila bouřka století.

- Ne. Nechci domů. A ty taky nikam nepojedeš. Chci s tebou bejt v tomhle bytě a chci s tebou spát v týhle posteli.

Důrazně jsem na tu postel ukázal, aby pochopil jak vážně to všechno myslím. Neprotestoval. Asi už se mě chtěl zbavit, chudák.
Poslední noc sme si byli blíž než kdy jindy. Tiskli jsme se k sobě. Mazlili jsme se a nahlas jsme vzdychali ze zoufalství. Potom jsme usnuli. Probudil mě v 7 ráno. Odcházel. A já plakal. Objímali jsme se a pak zmizel i s Filipem. Definitivně mě opustil.

Přišel jsem na to, že na rozchodech mi nedělá problém strádání člověka. To přejde, za pár týdnů. Mám potíž s mou fixací na místa, kde jsme spolu trávili čas.
Napsal jsem mu dopis a citát centropenem na zeď vedle vstupních dveří. Už to tak udělala jeho máma. Chtěl sem po sobě něco zanechat. Na dopis jsem taky položil můj piercing, který sem si po dvou letech vyndal. Je na čase ukončit tuhle éru.

Když jsem házel klíče do schránky a sledoval jak se za mnou vchodový dveře zavírají, zamrazilo mě. Buch. Zkoušel jsem je ještě otevřít, ale nešlo to. Tady už není tvoje místo.
Naposledy ject autobusem číslo 175, naposledy projít pár ulic ... a už se nikdy nevrátit.
Silně emotivní večer a ještě emotivnější ráno. Pocity zoufalství se nedostavují. Ani s Joni Mitchell.

"Do roku 2020 budeme všichni bisexuální ... "

3. července 2011 v 23:16
Samantha v Sexu ve Městě v 98 roce byla chytřejší, než vůbec mohla tušit.

Tohle bude jeden z těch článků, ke kterému budou sedět komentáře diametrálně odlišné článků. Ty komentáře by měly být plné přesvědčování o opaku, o absolutní nepravdě, nepotvrzení faktu. Mělo by v nich být, že jsem se pomátl a že nic z toho co já rozhodně nepozorujete.

Má kamarádka Hanka měla na gymnáziu skvělého profesora Biologie. Jmenuje se Vít. Pan Vít vždy hýřil nezkrotným humorem jemu vlastním, vedle vtipu z něj však prýštila i inteligence. Profesor Vít na otázku "Proč je stále více gayů...?" (Alespoň myslím, že ta otázka zněla takhle, kdyžtak mě, Hani prosím, oprav) odpověděl nebál bych se říct epicky.
- To se jen planeta Země brání od přelidnění.
Mohla by z toho bejt až nevyvratitelná teorie, co říkáte ...?
Zní to logicky. Nárůst gayů klesá - teď přibývá bisexuálů. Můj názor, že bisexuál se skrývá částečně v každém z nás, vychází každým dnem více a více na povrch. Když už mě balí bejvalej milenec mojí nejlepší kamrádky, něco musí bejt sakra špatně.
Ale nebojte se. To se jen planeta Země brání. A Samantha měla pravdu. Jenom se to možná všechno odehraje dřív než si ona sama myslela.