"Miluješ mě?"

14. července 2011 v 16:46
Dneska jsme vedle sebe naposledy spali. Byl to absurdní večer plný absurdních činů a absurdních řečí. Kdyby jsem nepoložil banální otázku "Miluješ mě?" všechno mohlo bejt jinak.

Nikdy se neptejte svého protějšku na to, zda Vás miluje. Odpověď je vždy jiná než ta ve kterou doufáte.

Včera se mi kromě slz na tváři objevil i smích, překvapivě. Ještě měsíc zpátky mi říkal, že mi udělal místo ve skříni na moje oblečení. Dva měsíce nazpět jsme si povídali o svatbě. Proč každá radost končí hovny?
Někoho má. Vím to. Někdo třetí v tom prostě bejt musí, přece mě nepřestal jen tak zničehonic milovat kvůli tomu že byl na dovolený s mámou.

- No jo, to je život!

Řekl sem včera sebevědomě s úsměvem na tváři a šel skládat nádobí do myčky. Rozbrečel jsem se zamknutej v koupelně. Nepřišel za mnou tak jako bych to udělal já. Neřekl ani slovo. Seděl na gauči a pozoroval mě. Z milence se stal cizí člověk s cizím psem. A ze mě opuštěný mládě v cizim bytě.

- Mám tě odvést domů? Mám jet spát k mámě?

Zeptal se. Bylo půl jedenáctý v noci, venku zuřila bouřka století.

- Ne. Nechci domů. A ty taky nikam nepojedeš. Chci s tebou bejt v tomhle bytě a chci s tebou spát v týhle posteli.

Důrazně jsem na tu postel ukázal, aby pochopil jak vážně to všechno myslím. Neprotestoval. Asi už se mě chtěl zbavit, chudák.
Poslední noc sme si byli blíž než kdy jindy. Tiskli jsme se k sobě. Mazlili jsme se a nahlas jsme vzdychali ze zoufalství. Potom jsme usnuli. Probudil mě v 7 ráno. Odcházel. A já plakal. Objímali jsme se a pak zmizel i s Filipem. Definitivně mě opustil.

Přišel jsem na to, že na rozchodech mi nedělá problém strádání člověka. To přejde, za pár týdnů. Mám potíž s mou fixací na místa, kde jsme spolu trávili čas.
Napsal jsem mu dopis a citát centropenem na zeď vedle vstupních dveří. Už to tak udělala jeho máma. Chtěl sem po sobě něco zanechat. Na dopis jsem taky položil můj piercing, který sem si po dvou letech vyndal. Je na čase ukončit tuhle éru.

Když jsem házel klíče do schránky a sledoval jak se za mnou vchodový dveře zavírají, zamrazilo mě. Buch. Zkoušel jsem je ještě otevřít, ale nešlo to. Tady už není tvoje místo.
Naposledy ject autobusem číslo 175, naposledy projít pár ulic ... a už se nikdy nevrátit.
Silně emotivní večer a ještě emotivnější ráno. Pocity zoufalství se nedostavují. Ani s Joni Mitchell.
 


Komentáře

1 Vojta | 14. července 2011 v 16:58 | Reagovat

Jakkoliv to možná není úplně ok komentář ve vztahu k obsahu článku, tak musím říct, že máš fakt talent, dokazuješ mi to víc a víc. (myslím talent na psaní, samozřejmě ;)

2 Claire | Web | 14. července 2011 v 17:09 | Reagovat

Život je změna. A že se nedostavuje zoufalství je důvod k oslavě, ne? ;)

3 Krutá | Web | 16. července 2011 v 19:00 | Reagovat

Bude hůř. Citát na zeď. Dopis. Rozhodně jsi měl styl.

4 lamba | 28. listopadu 2012 v 17:41 | Reagovat

z vypravění nelze pochopit o jakou lásku se jedná a mezi kým probíhá, vypadá to jako mezi dvěma muži, ale nevím, je tady někdo, kdo má stejný názor jako já?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama