Srpen 2011

Blonďatej salát

17. srpna 2011 v 21:09
Když nemáš co říct, mlč.

Intenzita osobního setkávaní s L. se dramaticky zvyšuje. Naposledy jsme spolu byli venku včera. Mluvíme spolu o tolika věcech. O penězích, o práci, o těch zasranejch chlapech. O tom, jak nám věčně někdo devastuje životy.
eL je přesně ten typ kamarádky, se kterou se můžete roky nevidět, nemusíte spolu mluvit, ale když se potom sejdete, nezavřete pusu, pořád mluvíte.
Takoví přátelé jsou nejspíš ti na celý život? Nevím. Ve vztazích se nevyznam.

Dneska mě Hanka zkoušela před barákem z toho, co sem se naučil z účetnictví. Na to, že v tom ležim x hodin denně nebyl výsledek vůbec tak závratný. Strašně se bojim.
Cejtim, že už nemam tolik času. Prostě už to musim dodělat.
A tak posloucham lounge a deep house. Pohodička. Snažim se to do sebe dostat. Ale pochybuju a to je vůbec to nejhorší.

Ale já na to dneska přišel. Já potřebuju sex.
Třeba vůbec nejsem nervozní z toho, že dělam opravky. Třeba to napětí pochází z mé sexuální frustrace.
A tak tě prosím, bože. Dej, ať projdu do třeťáku.
A dej mi, prosím prosím, někoho na hraní.



Konkurenceschopnost

12. srpna 2011 v 17:13
Lidé se odjakživa přizpůsobují.
Začalo to nejspíš počasím. Začali se teple oblékat. Když bylo vedro, začali jsme se koupat. Bůhví kde to skončí. Ale už i mě tlačí přizpůsobování na kolena.
Zjišťuju totiž, že v posledních měsících mého emocionálního a vztahového života je můj největší konkurent vagína. Lépeřečeno, je mým konkurentem od dob, kdy o mě začali usilovat zejména heterosexuální (dobrá, je na čase oficiálně uznat bisexualitu a kontumačně se vzdát) muži po dlouholetých vztazích se ženami.
Teď například Michal.
Je to bezesporu ten nejroztomilejší a nejhezčí kluk, se kterým se k něčemu schyluje. A taky zatím můj nejmladší. Se svojí holkou je 9 let. A pak přijdu já a všechno to spadne.


Nicméně Michal neni jedinej.
Pravidelní čtenáři jistě zavzpomínají na Jiřího z Plzně, se kterým jsem se jednu dobu velmi často vídal. Včera přijel zase. Byl to krásný den, bylo teplo, čísníci v luxusních hotelových restauracích byli neteční jako vždy. A jeli jsme se podívat k větrným elektrárnám, které jdou vidět dokonce až z mého domova.
Vzpomínal jsem na cestu z Vídně do Bratislavy po dálnici. Byly tam plantáže těhle monster od Vestas. My jsme dojeli na osamělé políčko, kde byly 4. Podle toho jsem poznal, že tyhle jdou vidět ze širého okolí.

Jiří je se mnou šťastný. Ale já nevím. Já nejsem šťastný ve své podstatě s nikým. Přisuzuju to těm opravkám. Jsem strašně nervozní. Držim se od učení co nejdál můžu a vymejšlim si činnosti, které jinak běžně nedělám, jenom abych se tomu černýmu sešitu vyhnul. Ale blíží se to a ano, opravdu se tomu věnuju.
Já to udělám. Musím
Už jenom proto, že záložní plán neexistuje.

Bílej medvěd. Zabiják.

8. srpna 2011 v 17:12
Tyhle prázdniny by měly dostat oficiální přívlastek "Návratové".
Pořád se někam a k někomu vracím. Na týden do Aše, k prarodičům mojí kamarádky Karolíny, například. Byl jsem tam naposledy na Vánoce 2009. Pamatuju si rok, protože to sem ještě chodil s Davidem.
Nezměnilo se nic. Ten dům je pořád hrůzu nahánějící. Vyšlo i počasí (dobře, na dva dny) v bazénu na zahradě se nedalo koupat, tak jsme jeli do Aquafóra do Frantovek. Druhý návrat, po letech. Naposledy jsem tam byl v létě 2008, pro změnu. Tehdy ještě s mym kamarádem na život a na smrt - s Filipem.
Časy se mění. Lidé také.
Proč to jenom neplatí o expartnerech? To jsou bezespou mé klíčové návraty. Robert, Jirka, David. Máma se mi směje.
U posledního jmenovaného jsem strávil sobotní večer, noc a dopoledne.
Večer to byl výživný. Vypil jsem toho spoustu v nepěkných kombinacích. (Sekt s vodkou? Ale ano, všechno jde...) To můj žaludek druhý den ráno nepochopil. Nemám žaludek se smyslem pro humor, nejspíš.
White Bear Killer, jak se onen drink nazývá, byl opravdu killer.
Nezvracel jsem sice, ale nebyl jsem schopnej absolutně ničeho. Aby toho nebylo málo, k večeru mě ještě začaly bolet z toho zatracenýho chlastu ruce.

Ne, nespali jsme spolu. Ono by to v našem stavu vlastně ani nešlo. Druhý důvod, neméně podstatný, je ten, že k sobě máme strašně daleko. Je to všechno pryč. A nechce se mi říkat ani "díky bohu" a rozhodně ne "bohužel". Osud.

Tohle je Phoebe. Davidovo pes. Hrozná děvka.
Vzájemně se inspirujeme.

Když už jsme u návratů, včera jsem se po X měsících sešel s Lucií. Její starej blog najdete tady - www.reasonable.blog.cz
Byl to výživný večer. Chodili jsme po Březový a vraceli se na místa, ke kterým teď už máme tak daleko, a přitom ještě před pár lety byly součástí každého našeho dne. Šokováni tím, že v 18 letech koukáme na minulost, jako by nám bylo 50, jsme prošli tolik míst a nemlčeli jsme ani vteřinu.
Bylo toho tolik, tolik co říct.

Nevadí, najdu si někoho jako jsi ty.

7. srpna 2011 v 18:38
I heard that you're settled down
That you found a girl and you're married now
I heard that your dreams came true
Guess she gave you things I didn't give to you
Old friend, why are you so shy?
Ain't like you to hold back or hide from the light

I hate to turn up out of the blue uninvited
But I couldn't stay away, I couldn't fight it
I had hoped you'd see my face
And that you'd be reminded that for me it isn't over