Září 2011

Ženy a děti první

14. září 2011 v 9:00
Když mi před měsíci plzeňskej Jirka říkal, že jeho teplej kadeřník měl v posteli víc heteráků než homoušů, považoval jsem to za přehnanej výrok.
Ale já vždycky rychle se všim skončim. Okamžitě si v mysli přepočítávám stupně pravděpodobnosti (a opravdu nechápu podle kterýho pošahanýho měřítka se řídim) a daný fakt buď zavrhnu a nebo s ním počítám jako s nevyvratitelným. Nic mezi neexistuje. Žádná potencionalita. Ne.
Bohužel jsem tak hloupej, že si ty věci pamatuju a světe div se - dřív nebo později na ně dojde a mou pravděpodobnostní stupnici absolutně zpochybní. Vyvrátí to, o čem jsem nepochyboval. Vždycky to přijde až ke mě.

Nevím, čim to je. Možná mi moje úchylka hledat si k sobě partnera coby otce zoufale křičí z očí. Jak jinak si vyložit fakt, že většina mužů ve mnou vyhledávané věkové kategorii, kteří stojí o to se se mnou seznámit, jsou několik (možná i desítek) let ženatí. Že mají děti, velmi blízko mému věku, případně už i starší.

Pokud mě určitým způsobem přitahuje myšlenka hraní si na otce a syna, je to bezesporu pouze proto, že daný muž by mohl být otcem přibližně stejně starého kluka jako jsem já. Mohl by být. Pokud jím ale už je, ztrácí to pro mě význam. Zvrhává se to v něco mě nepochopitelného. Nepřijatelného - možná. I když má tolerance by dokázala lámat ledové kry na Antarktidě, tohle je věc, kterou nedokážu pochopit.
Ne že bych jí neuznával, spíš jí opravdu nedokážu přijmout ve své podstatě.
Jakkoli jsem suverénní, jakkoli beru život s nadhledem, z jakéhokoliv úhlu koukam na vztahy současné doby a i když jsem občas opravdu velmi krutý člověk - tohle bych nezvládl. Pocit, že někomu kradu tátu, že někoho připravuju u manžela a přitom jsem o tolik let mladší. Mohl bych s většinou dětí těch otců chodit do stejného ročníku na škole.

Vlastně ani nevim, jakej závěr protentokrát použít. Asi neni nic vhodnýho čim by se to dalo uzavřít, nevim. Takže to asi necháme takhle. Prostě tak.

Skutečné příběhy

5. září 2011 v 21:16
On číslo 1 byl blízko třicítce, s výrazem malého lišáka. Byl úspěšný, procestoval lán světa a pořád by někam utíkal. On číslo 2 byl blízko osmnáctce, flákal se a považoval se za muži zanedbaného.
Po určitém čase internetové komunikace se rozhodli sejít v čajovně v Karlových Varech.
Dali si exotické čaje, stále o něčem mluvili (hlavně tedy o sobě), kouřili vodní dýmku a když oba měli dost, rozhodli se odejít.

U jeho auta se ale On číslo 1 nerozloučil tak, jak by asi každý očekával.
- Jedu na šipky, tak ahoj.

On číslo 2 nebyl překvapený. Když ale šel na vlak, došlo mu že to nebylo přesně to, co se nejspíš očekávalo. Nestudoval v Americe, nežil v Manchesteru, nikdy nebyl v Liverpoolu, ve Švédsku, nechodil na svatby na které byly pozvané i arménské slečny, které nutně posilněné alkoholem po doutníku zvracely a omdlévaly.
Přišel si trapně.
Že o něj On číslo 1 nejeví pravelký zájem poznal podle toho, že se ani nezeptal jestli mu vůbec něco jede domů. Jelo, samozřejmě. On číslo 2 se naučil spoléhat jen sám na sebe.

Příběh který jste si přečetli se opravdu stal. Stal se dnes. A On číslo 2 je můj velmi, velmi dobrý přítel.

Anna dnes před školou skoro plakala. Už je to půl roku co nespala s žádným úspěšným dospělým mužem. Strádá stejně jako já. Je pravda že má sexuální abstinence se s tou její nedá vpodstatě srovnat. Poslední sex sem měl, tuším ve středu, před opravnými zkouškami. Ale už sem se naučil schůzky uspořádané čistě kvůli oné mechanické věci brát s rezervou a vpodstatě je nepočítat. Co je to za uspokojení, nemít orgasmus a pak možná delší čas než akt samotný strávit na toaletě v cizím bytě a hystericky brečet?

Nakonec jsem moje strádání zaokrouhlil na bezmála dva měsíce. To bylo naposledy, kdy se mě to nějak týkalo. Naposledy kdy se ten druhý nesnažil jen pro sebe, naposledy s někým, koho jsem neznal pouhou hodinu, bůhví jestli vůbec tolik.
A jestli jsem v některém článku pod tímto napsal, že mi chybí sex, musím se omluvit sám sobě. Protože to byl další z mých unáhlených závěrů.

Pokud má každý další styk vypadat tak jako mé poslední, tak to díky, pánové. Ale já radši budu abstinovat dobrovolně.

Dvakrát do stejné řeky

4. září 2011 v 13:26
Lidi jsou zvláštní zvířata.
Především - určitě ne nejchytřejší. Od nepaměti se nám vštěpuje, že jsme páni tvorstva, že fungujeme na základě úsudků naší mysli. Ale je to opravdu ta nejchytřejší věc, na kterou můžeme spoléhat?
Později, jak se vyvíjíme, nám dochází že nefungujeme podle rozumu, ale že se řídíme dle emocí. Ano, v tom jsme dost možná jediní tvorové na planetě. Ale to správné určitě není.
Když jsem se ještě před týdnem sápal po mé ranní lehké Marlborce a říkal sem si, že už radši umřu sám, než abych nebyl s Robertem, přišla mi celá moje minulost tak nějak líto. Přišlo mi líto jak se o některejch mejch ex vyjadřuju špatně, některým naopak výrazně nadržuju a vyvyšuji je nad ty ostatní, i když úplně bez důvodu. A taky mě mrzelo, že už si toho ze vztahu s Patrikem moc nepamatuju.

Všechno se ale zase změnilo. Zase jsem se dal do řeči s někým, kdo mě zajímá a moje psychicky rozrušená osobnost z nedostatku vztahů a neopětované lásky se nechala zlomit. Opět. Těmhle alfa samcům by se mělo zakázat oblbovat slabší.
Je mu 28, je velmi pěkný, i když to absolutně neni můj typ. Ale to je vlastně dobře.
V mnohém mi připomíná můj one day stand vztah s Dominikem. Je podobný. Malý blázen, který si užívá každou vteřinu svýho života a negativisticky nevidí snad zhola nic.
Obdivuju takové lidi.
A samozřejmě - na něj sem moc mladej.
Když sem se ho ptal, proč mě tak moc chce znát když jediný, co máme společný je to, že oba pijeme mléko, řekl, že ho zajímám.
Aha.
Máme rande v pět. V pondělí před pravoslavnym kostelem. Pak se budeme nejspíš procházet. Přiznávám, že to se mi zamlouvá mnohem víc než jeho původní plán - jít do bazénu.
Trauma z mého těla mu bylo ukradený.

Bůh stál ovšem opět při mně. V pondělí mají v Alžbětiných lázních sanitární den.